Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Soilwork - The Ride Majestic

SoilworkThe Ride Majestic

Garmfrost9.11.2015
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: Sencor SFP 6260, Audio-Technica CK S50, Philips MCD183
VERDIKT: Soilwork pokračují tam, kde na předchozí desce skončili. Tedy v mísení ostrých počátků, hitového prostředku a nulového vývoje. Stagnaci na poli progresivním hrdinně vyvažují schopností napsat sakra dobrou písničku a ani na minutu nenudit. A to se jim v minulosti pokaždé nezdařilo. Slovem fanouška - nadšení, slovem kritika - ještě jednu podobnou desku a budou stát na hraně.

Protože jsem z novinky Soilwork totálně nadšený, řekl jsem si, že začnu recenzi tím, co se mi na „The Ride Majestic“ příliš nepozdává a co bych změnil, byl-li bych členem skupiny. Věru, moc bodů jsem se ve svém svědomí nevyštrachal, ale věřte – snažil jsem se. Určitě každého řádného fanouše trkne nulový vývoj kdysi progresivních melodeathových dravců. Když před lety servírovali jednu geniální fošnu za druhou, zasadila tehdejším hvězdám ranku ránu na solar. Kde najednou byli In Flames, kde Dark Tranquility? A kde jsou v současnosti raději pomlčet, že. Každý pisálek vzpomíná na toto období v každé recenzi a já vlastně taky. Jeden proto, že už to není, co bejvávalo. Druhý pak poukazuje na to, že bychom neměli hanit zasloužilé umělce.

 

Já na to kašlu. Jestli interpret vyčpí, ať si raději skončí. Nejsem typický děd pamětník, co je přesvědčen, že dobře už bylo. Soilwork jsou toho nejlepším příkladem. Už na minou dvojdesku „The Living Infinite“ jsem pěl nadšenou chválu, přestože jsem byl tenkrát přesvědčen, že dobře být už nemůže. Zvlášť, když odešel hlavní hitmaker Peter Wichers, jehož krátký návrat nestál ani za povšimnutí. Přišel, natočil dobrou, ne však geniální fošnu a zase se poroučel. Kluci se evidentně vyhecovali a fest se nalemtali inspiračních vod, znásilnili hejno múz a čert ví co ještě.

 

Soilwork

Čerstvá nálož hitů „The Ride Majestic“ se od minulého počinu zas tak neliší a vlastně se neliší od ničeho, co kdy nahráli. Uslyšíte odkazy i k syrovějším počátkům. Neuslyšíte scestné kroky, kterými se nechali unášet na podivné nicotnosti „Sworm to a Great Divide“. Většinou uhání, až se za kočárem práší. Dirk Verbeuren udává rytmus, který je často pro jinak emotivně zabarvený zbytek velice dynamický. Na desce krásně slyšíte, jak všichni členové rostou. Je to kapela, která se obrací ke své minulosti, často hraje víc než jen na jistotu, ale díky svému hudebnímu, skladatelskému a hlavně pěveckému umu slyšíte, jak moc výborní všichni jsou. Jejich písničky mají obrovský tah na branku, jsou efektivně vystavěné, mají dobré refrény a chtělo by se říct, že nepůsobí jako zkušení tátové, co jdou balit holky na disku. Přece ví, co se má kdy říct… Nemůže být slova o zamrzlících, protože i když poznáte na sto honů, že tento chlapeček byl kdysi hašišák, pořád to v něm dříme. O čem by se mohlo říct, že je výborné, než o desce, která se poslouchá sama? Subjektivně řečeno je „The Ride Majestic“ možná nejlepším albem, jestli ne celé diskografie, tak od „Natural Born Chaos“ určitě. A teď mě ukřižujte! Užívám si, jak kapela šlape. Bez nějakých cavyků namlátila jedenáct válů, které jdou přímo na věc.

 

Technické vyhrávečky nesvádí celou atmosféru k onanistickým představám. Nářezové pasáže jsou vybarveny písničkovou formou a o tom, jak zpívá Speed, si nechávám zdát. Nenapadá mě moc zpěváků v této branži, kterým to notuje stejně. Strid bez problémů střídá growl, nervní řev, procítěné melodie podané silným hlasem, nesnažícím se o egoistické manýry hlavního slova. Pěkně členem seskupení. Všichni zůčastnění jsou výbornými instrumentalisty a všichni pracují pro celek. Nevyčnívá nikdo. Je to o to zajímavější, když se zaměříte na mistrovství Svena Karlssona, který svoje klapky činí průhlednými, ale jen pro zběžný poslech. Jinak si můžete užít artové melodie. Dvojice strunatců Coudret s Anderssonem to samé. Kila přes vyhrávky, vybrnkávačky pod včelínem. Souhra jejich nástrojů s hlubokou podporou Markuse Wiboma maluje dokonalou harmonii. Atd, atd.

 

Jsem očarován i setlistem desky. Většinou se dá na začátek nejsilnější song, pak doprostřed a často se konci krátí dech. Nechci říct, že je úvodní a titulní „The Ride Majestic“ slabá skladba a že „The Phantom“ není super náklep. Je. Ale kdo by čekal, že jakmile se deska bude blížit ku konci, kapela vytasí nejlepší věci. „All Along Echoing Paths“ je exluzivní záležitost. Všechno, co jsem napsal o nahrávce, zde platí stonásob. Tedy střídání extrému s hitovým potenciálem a všemu vládne fenomenální zpěv. Následující „Shining lights“ jde ještě dál. Jedná se možná o vůbec nejzajímavší píseň, co Soilwork napsali. Když emoce tryskají uvolněním, že se blíží závěr v podobě „Father and Son, Watching the World Go Down“, dostanou těžký šok. Klávesy vyplují na povrch a s lehoučkými kytárkami podpořenými až roztančeným rytmem provedou píseň do osudového refrénu s nezapomenutelným dopadem.

 

 

Řeknete si - z tvých slov vyplývá, že „The Ride Majestic“ není extrémní metal, ale jakýsi mainstream nebo co. Kdyby ano, bylo by dobře. Ale pro masy jsou tyto písně napsané hodně členitě. Pro artové načesánky je to celé notně rozcuchané, zagrowlované. Zkrátka, kdo má rád a zná Soilwork, tuší, nebo spíš ví, o čem mluvím a nazná, že je to celé zbytečně. Že jsem měl hned zkraje napsat, že je to dobrý matroš a basta! Nic víc, nic míň, řečeno zbabělým házením všeho do kompromisu.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky