Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Slůvko Sól, či chcete-li sol má hned několik významů. Jednak může jít o mytologické jméno bohyně, či boha Slunce (záleží na konkrétním výkladu), či o délku středního slunečného dne na Marsu (sol je daná jednotka, přičemž se vlastně stále motáme kolem naší blízké hvězdy), nebo mexické pivko anebo po slovensky sůl. S dlouhým O jde však o islandský výraz pro Slunce, což se furt odráží v určité historii a již zmíněné mytologii. Nicméně pro nás je však v tuto chvíli nejdůležitější fakt, že jde o blackovou skupinu z Plzeňska.

Píšu sice blackovou, ale přesnější výraz by byl depressive black metal s výrazným důrazem na atmosférickou, či náladovou složku. Ale to asi u daného žánru není ničím překvapivým. Jisté však je, že v našich končinách se takové hudbě nevěnuje příliš mnoho interpretů. Od boku musím vystřelit samozřejmě Trist, který tu svou tryznu vyšperkoval úžasně, ač je škoda, že již nějaký čas netvoří. Díru však plně zacelují právě Sól (neb krom nich se mi nikdo další úplně nevybaví), kteří na svém prvním albu s názvem Shattered Affections trefují hřebík na hlavičku, ačkoliv by se mohlo metaforicky říct, že trefují žiletku na žílu. Jenže tady nejde o žádné halekání s prasečími kopýtky a pocity totálního zmaru. Naopak mám z téhle hudby docela příjemný dojem a nějaké chmury se na mě zrovna nelepí.

Otázkou zůstává, na kolik vlastně chtěli být autoři utrápení a sklíčení, ale tak nějak hádám, že do úplného propadliště zoufalství se jim zcela nechtělo, protože ta nálada, která desku obklopuje, je celkem pozitivně nabíjející. Rozhodně bych pak nechtěl říct, že by měl člověk nutkání si ubližovat ať už marginálně, či fatálně a definitivně. I proto asi z daného ranku zmizelo slůvko suicidal, neboť hudební škatule DSBM (depressive suicidal black metal) ne vždy měla takové výsledky, účinky a jiné marnivosti. Co si budeme povídat ono kolikrát kapelám stačilo drnkat nějakou melodii a kvičet u toho, aby kýžený výsledek byl dokonán. Naštěstí tohle není úplně doslovný případ Sól, což je jen dobře.

Jejich muzika je vážnější a navzdory sousloví “black metal“ klidnější a umírněnější. Vedle obecné atmosféry se klade důraz na variabilnost strunné sekce, kde se špičkují melodické riffy s volnými drnkačkami. A třeba že to zní možná trochu příkře, tak to vybrnkávání je v pohodě, ale svižný blackový výjezd té kytaře prostě sluší víc. Nejednou jsem si vzpomněl především na Nargaroth a jejich způsob práce s náladou (album Jahreszeiten a vybrané kousky z Geliebte Des Regens či Era Of Threnody). Za další nelze přeslechnout určitý vliv Lifelover, ačkoliv zmíněná kapela hodně bodala díky rozvernostem, kdy se nebála do uší poslat heligonku, vzápětí zmítanou lomozivým blackem s umučeným vokálem. Inu, tohle byl vskutku originál. Ve výsledku však stojí Sól pevně nohama u sebe doma a nesnaží se citelně mámit postupy a fígle u jiných, byť ostřílenějších kolegů. Ta jednotlivá srovnání prostě plynou jasně z toho, že dané skladby člověk zná déle a má je svým způsobem zažité. U Sól si na takovou dispozici musíme ještě zvykat.

Na straně jedné zde máme poctivě znějící materiál, který nemá ambice kopírovat a drát se někam mezi vrcholné příčky. Číší z toho jasná upřímnost, cit a vlastní odraz, kteří pánové ve svých jiných kapelách, kde působí, jednoduše nemohou protlačit (či spíše se do daného spektra zcela nemusí hodit). Potud jde o vskutku vydařenou nadílku, která má silný potenciál a funkčnost se tváří dostatečně trvanlivě. Tomu prostě tleskám a fandím. Na straně druhé mi však přijde na škodu určitá uťáplost a určitá tendence držet všechno na uzdě, aby se snad kolotoč neroztočil do vyšších obrátek, než je nezbytně nutné. Nebál bych se odboček a vyšinutostí, ale tento pocit je daný spíše tím, že mi tu a tam kapela jednoznačně naservíruje vzpomínky na zmiňované Lifelover a já pak očekávám, či přímo vyžaduji nějakou zvrácenost. Netvrdím, že tu nějaké vsuvky a podklady vyloženě chybí. Pořád tu je třeba šílený smích, který skvěle vypíchne ústavní zařazení v akurátní míře, aby snad někdo nemohl nařknout v jistém opisování u mistra Necrococka. Ale pořád mám pocit, že je to jednoduše málo a že bych snesl víc a určitě i trochu ostřejší zvuk obecně… Zklamání pak cítím ještě v grafice, která je sice pravda jednoduchá, přehledná a má prakticky kvalitativní prvky, ale její přílišná nevýraznost prostě nemá žádnou hybnou sílu k vyššímu zaujetí. Kdybych takový obal uzřel v regále, tak jej s jistotou přejdu. Co na tom, že za velmi pěkným logem (fakt paráda) se krčí jakýsi bubák. Prostě chybí výrazný motiv a cokoliv říkající výraz. Ve výsledku však jde o docela slušný materiál, jakkoliv je jeho podoba taková opatrná.