Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Solipsism - Trhliny v (ne)skutočnosti (EP)

SolipsismTrhliny v (ne)skutočnosti (EP)

Garmfrost26.4.2020
Zdroj: mp3 / promo od kapely
Posloucháno na: phone
VERDIKT: Trhliny v (ne)skutočnosti je sympatický debut mladé kapely, která je na počátku svého snažení. Něco se podařilo na výbornou, něco méně. Jestliže se dokáží od prvotního bodu odrazit, mohly by se v budoucnu dít věci.

Když jsem si zadal do vyhledávače název Solipsism, našlo mi to celkem tři kapely se stejným názvem. S tím, že jedna je ztracena kdesi v historii zapomnění. Věnovat se budeme slovenskému seskupení vyznávající melodický black metal se závany poetična a filozofického dumání. Jedná se o mladou začínající kapelu ze středního Slovenska a Trhliny v (ne)skutočnosti je jejich debutové EP. Nahrávce nutno přiznat jistou chytlavost a především minimum prvotních chyb nebo hudebního tápání.

 

Zaujal mě název kapely, který napovídá, že lze očekávat snahu o individualismus a vlastní tvář. Zda se jim to zdařilo, je otázkou. V jejich skladbách lze vystopovat různé vzory, přičemž bych nehovořil o přímém vlivu jednoho interpreta daných postupů pro odlišné scény. Trhliny v (ne)skutočnosti v základě rychlý black metal, ten je však protkán akustickými vyhrávkami, melodickými postupy typické jak pro post/blackové melodiky, tak svou zádumčivostí a uzavřeností i depressive/blackové trýznitele.

 

Rychlé tempo střídající se s melancholickými vstupy demonstrují tvůrce, kteří se nechávají klavírními etudy s akustickou kytarou unášet vnitřní poezií. Právě tehdy se kapele daří na plno uchopit podstatu atmosféry a právě tady jsou Solipsism nejuvěřitelnější. Líbí se mi, že se nepokouší o čisté zpěvy, kterými by desce Trhliny v (ne)skutočnosti mohly hodně uškodit. Takto i přes veškerou melancholii je EP pořád syrové blackové dílo.

 

Z desky je jasné, že máme před sebou desku první, kde se střídají místa zdařilejší s místy, kde si můžeme zatím všimnout určité nejistoty. To je samozřejmě v pořádku a nemyslím to hanlivě. Nejmarkantněji tyto okamžiky slyším v přechodech mezi klidnými a hlasitými plochami. Naopak bych rád pochválil Solipsism textovou linii a grafiku. Zejména působivě vytónovanou fotografií kapely s texty uvnitř bookletu. To je pastva pro oči a desce to hodně pomáhá.

 

 

Solipsism nahráli svoji debutovou nahrávku, ve které si zatím spíše zkouší, co umí a od čeho se odpíchnout pro příště. Trhliny v (ne)skutočnosti je ve své podstatě uvěřitelné, nicméně umělecky prozatím nejisté. Zvuk, který se kapele podařil vykouzlit ve zkušebně, dodává nahrávce špinavé zabarvení podzemního undergroundu, díky kterému zní jako demosnímek. Na druhou stranu se mi líbí, že i s minimem prostředků a zkušeností lze vytvořit poslouchatelný a osobitý sound. Kapela by si jen pro příště měla ujasnit, zda chtějí být syrovou nebo poetickou bandou, nebo vše skloubit méně křečovitě. Což berte jen jako moje zhodnocení, ne soud. Debut Trhliny v (ne)skutočnosti se poslouchá dobře a nejen pro krátkou stopáž se dá bez problémů vstřebat.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Bhut / 25.11.21 7:50

Konečně nějaká diskuse :) Takže můj názor je ten, že se musím zastat svého redakčního kolegy. V obecné rovině mám rád, když má někdo svůj styl a právě ten Victimerův je mi velmi sympatický a rovnou se i přiznám, že mnohdy i inspirativní. A za další je to přesně tak, jak psal Corrvuss a Jirka - má-li hudba nějaký smysl, který v posluchači vyvolává určité výjevy, tak proč se o ně nepodělit? Já v tom právě vidím autorovo vcítění se do daného muzikantství a důkaz toho, že mu poslech podobného není lhostejný, ale něco v něm vyvolává a působí na něj. Nejlepší pak je si materiál pustit a objevit v něm ty momenty, které jsou popisovány. Sám jsem třeba takhle napsal recenzi na Sigh, kterou dodnes chápu jako živý komentář k poslechu. A když už tu píšu o sobě, tak i uvedu určitou výtku, kterou jsem dostal od svého letitého kamaráda (byl mi i za svědka na svatbě), že když četl jistý rozhovor v jistém tištěném zinu, tak nabyl dojmu, že bych mohl některé formy pojmout jinak, že mu to takhle připadá hrozně malé. Má odpověď byla prostá: to bych pak ale nebyl já. A přesně takovým způsobem to máme, hádám, všichni nadšenečtí pisatelé. Chceme mít svůj rukopis a abstraktní volbu ve vyjádření, protože to činí dané jedinečným a tím nemyslím úpornou snahu pisatele o nějaký formát, ale jasné vnoření se do konkrétní hudby. Přeci jen být za každou cenu nad věcí a vlastně i nestranný, tak od toho je tu Fullmoon a jemu podobní. Tenhle styl sice zavedla Apačka (a tiše přeju klid její duši), ale vzápětí se z toho stal fenomén. Ale abych se vrátil k podnětu reakcí: milé S, neber toto jako nějaký ostrý výsledek odsouzení tvé reakce. Je to diskuse, volné povídání s názory různých lidí. Ten tvůj respektuji a rozumím mu, jen si dovolím jej přehodnotit na příliš wikipedický. Ono je ve skrze snadné napsat holá fakta o daném materiálu a jít přímo k věci, ale kde jsou emoce? Kde je důsledek působnosti? Není pak škoda si nepřečíst dojmy, které nahrávka vyvolala?

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky