Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Minulé album Endless Twilight of Codependent Love kolega Victimer označil za zatím to nejslabší, co Sólstafir vydali, a když jsem se teď k němu po těch čtyřech letech vracel čistě z důvodu kontextu pro aktuální recenzi, musím mu dát zapravdu. Problém ho doposlouchat je zahájen hned úvodní skladbou a vnitřní souboj „vypnout / nevypnout“ člověka provází celou hrací dobu, která je za mě ne-sku-teč-ně dlouhá. Touto nahrávkou v mém případě vyvrcholil proces ústupu kapely z mého zorného pole, který začal už deskou Ótta v roce 2014, což někdo naopak může považovat za milník, od kterého zcela naopak kapela zahájila cestu do přehrávačů mnoha nových posluchačů. Proč ne.

Moje těžiště leží hluboko v minulosti mezi lety 2005 až 2011 a trojice tehdy vydaných alb za mě definuje to, co považuju (možná mylně) za podstatu Sólstafir. Celé tohle krásné období vyvrcholilo v březnu 2013 v pražském klubu Hoodoo, kde jsme po koncertě s Gummim vedli filozofickou debatu na téma, jestli na Islandu má člověk jinou životní šanci než být umělcem nebo rybářem. Gummi s flaškou vína v ruce, ze které mu bylo zatěžko nalévat do sklenice, a tak ji lil rovnou do sebe, se smál a říkal, že něco na tom bude. Ale asi si ze mě stejně dělal prdel. Od té doby mám ve sbírce TENHLE krásný kousek a vzpomínku na staré dobré časy. Pak se ale změnila spousta věcí, zvuk Sólstafir se posunul mnohem blíž k post-rocku, kapela se začala prezentovat jako hodně zamyšlená, proslavila se, podepsala u velkého labelu, falešný Tryggvasonův zpěv najednou začal mnohem víc vadit a Gummi hraje hodně zajímavou muziku v projektu Katla.

Nová deska Hin helga kvöl mě zastihla docela nepřipraveného a pustil jsem si ji vlastně jen ze staré známosti. Oproti té předchozí přichází s mnohem kratšími a přímočařejšími skladbami, tedy aspoň ve většině případů. Jednoznačnou předností je poznatelný a jedinečný sound kapely, který se nikam nevytratil a stále je výsostný trademark téhle čtveřice. Melancholie a takové krasosmutnění úvodní skladby Hún andrar je sice dávno vypelichaný model bez jakýchkoliv náročnějších ambicí (bože ty bicí…), ale budiž, když není nic horšího, lze to přežít. Druhá, titulní skladba řízne do živého metalovějším zvukem a ano, je to jeden z důvodů, proč jsem téhle desce jako celku dal řekněme víc než málo šancí. Zaznívají z ní staří dobří Sólstafir, byť s nějakým budováním atmosféry si příliš násilí nedělají. A pak už je to slabší.

Blakkrakki je takový jednoduchý popěvek, navíc s videoklipem, který vypadá jak nějaká karikatura na Red Fang, a strašně rychle se dostane do kategorie „ještě jednou a jdu něco rozmlátit“. Stejně tak pokusy o Pink Floyd v podobě Sálumessa, ve kterých celkem přirozeně ze rtů splyne is there anybody in there?, jsou přesně z té kategorie skladeb Sólstafir, které mě od nich úspěšně odklonily. S Vor ás je to tak napůl a v případě Freygátan rozumím Victimerově povzdechu, že má problém desku doposlouchat do konce. Tady totiž končí veškerá sranda, protože Tryggvason doprovázený klavírem zní jak Petr Hapka z Radiožurnálu a procítěné kytarové sólo patří do cukrárny, nikoliv na desku těchto kdysi islandských kovbojů. Bůh v takové chvíli žehnej skladbě Grýla, která by dřív sama o sobě neobstála, ale teď a tady zachraňuje zbytky důstojnosti, a samozřejmě následné Nú mun ljósið deyja, která opět fouká do skomírajících uhlíků metalového ohně a snaží se v nich vzkřísit aspoň drobný, nesmělý plamen.

Člověk by měl zkoušet na všem najít něco dobré, i když by toho bylo jen maličko a zahřálo to na duši jen chvíli. V tomto ohledu novinka Sólstafir nabízí drobky radosti v podobě několika dobrých momentů, několika snesitelných skladeb a pocitu, že hůř než minule to nedopadlo. Bohužel až příliš přetažená hra na city, která pravděpodobně funguje i jiné kategorie posluchačstva, než která se formovala v kapelních počátcích, mnohdy zabírá těžiště desky a není to příchuť, kterou bych vyhledával. Asi dokážu pochopit, že tahle islandská ikona kráčí vstříc úspěchu, ale stejně tak zas prosím o pochopení, když budu já kráčet někam úplně jinam.