Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Patřím k té vlně fanoušků islandských klenotů Sólstafir, kteří je objevili až s fenomenálním dílem „Köld“ a pak teprve okusili lahodnou chuť „Masterpiece of Bitterness“. Vikingské období v čele s „Til Valhallar“ mě nechává chladným i přes jeho nepopíratelnou kvalitu. Každopádně ale nepatřím k té skupině posluchačů, kteří si zamilovali „Köld“ a další desku už nepřijmuli. Dvojalbum „Svartir Sandar“ mě ale nadchlo o kus méně než slavný předchůdce a tak jsem s netrpělivým očekáváním vyhlížel desku novou.

„Ótta“ přirozeně navazuje na svoje předchůdce s dalším opuštěním ostrých hran a metalové minulosti. Je o hodně melancholičtější a hráčsky i skladatelsky vyspělejší. I zde existují protipóly hrubších kytar a éterických ploch, ve kterých se víc než dřív dává hodně prostoru ambientním náladám. Moje tvrzení by ale bylo poloviční a zavádějící. Pánové pracují s atmosférou a gradací, takže protipóly, o kterých jsem mluvil, neexistují formou jedna skladba tvrdší, druhá jemnější, jak tomu bylo právě na starších albech. Jsou schopní si takto hrát na ploše jednoho songu. Toho si můžete všimnout hned v „Lágnætti“ - tichá nálada se postupně rozjede v jejich typické post rockové drhnutí s expresivním vokálem, aby se vše uklidnilo a opět rozbouřilo. Titulní a zároveň i singlovka „Ótta“ je opus magnum. Vše je opět tiché a melancholické a pánové nikam nespěchají. V hypnotickém oparu se dají dělat zázraky s náladami a Sólstafir hlavně zde dokazují, kterak jejich mistrovství roste. Singlová podoba tohoto songu jakožto elevator mix je ještě krásnější a vzdušnější. Emoce tryskají, že by se nemusela stydět ani Anathema a Katatonia by se mohla i přiučit. Nerozumím jejich rodné řeči a tak se nechávám nést jen svými pocity s malou pomocí google překladače. Takže tonu v odtikávání času k neúprosnému konci. Podotýkám, že moje poznatky jsou jen intuitivní.

Úvodní „Lágnætti“ je krásná skladba s úžasným klavírem a opravdu vyspělým zpěvem Tryggvasona. Kde jsou ty časy, kdy jeho hlas stál na pár tónech; dnes dokáže pěkně vlnit svůj čistý hlas v silných melodiích a stejně tak chraplák nepoužívá jen jako výkřiky a řvaní. Odváží se s ním vystoupat to nedozírných výšin a vy se nemusíte bát uklouznutí a nejistoty.

Hudebně je jasné, že vzhledem k předchozím skvostům můžeme očekávat mistrovství. Pod rouškou zamyšlené uzavřenosti slyšíme vybuchovat nálady různého zabarvení. Nestačí jim klasické obsazení rockové kapely, ale nebojí se zakomponovat banjo či elektroniku (dokonce jsem měl v jednu chvíli pocit, že slyším sitár). O klávesách ani nemluvě. Minimalistické kytary často jako byste museli přemlouvat, aby zahrály, a ony přitom celou dobou předvádějí celou škálu jemných náznaků. To stejně platí i o bicích či base. Produkce je pekelně čistá, což je hlavně vzrušující u akustických míst, která hrají na nahrávce prim. Elektrické kytary jsou opravdu velmi slabě zkreslené a často máte pocit, že posloucháte pop rockovou kapelu, ale té největší kvality. S melodiemi pracují právě tak citlivě, že by mohli zaujmout i popové posluchače, nebýt tísnivé melancholie a neuchopitelnosti kompozic, kdy nevíte, co bude za vteřinu a ta vteřina může trvat až do konce skladby. Kapela si totiž často vystačí s pár tóny, které rozpracovává a graduje v intenzitě či ztišuje do maxima. U „Svartir Sandar“ jsem mnohdy přeskočil písničku, která mě neseděla. Zde to není možné, pro onu propojenost a chytlavost všech stránek Sólstafir. Netvrdím, že mi sedí všechno a dokonce jsem se u „Rismál“ podíval na hodinky, i když jde o nejkratší skladbu. Naopak závěrečný epický „Náttmál“ nedá pokoj, než skončí a jeho síla je tak návyková, že si desku pustíte znovu. Trojice rockověji a přímočařeji založených kompozic „Dagmál“, „Miðdegi“ a částečně „Nón“ plní úlohu pevného jádra a zejména rozevlátě drsná „Miðdegi“ by mohla mít hitové ambice zaútočit na rocková rádia a tam uspět.

Když se vrátím k začátku a k otázce, zda Sólstafir překonali s novou deskou „Svartir Sandar“, nebo zůstává v jejím stínu, říkám si, že jak pro koho. Mně se předchůdce moc nelíbil a z nového alba jsem nadšený, ale věřím, že pro spousty fans byl právě předchozí počin tím nejlepším od Sólstafir. Takže pak je otázkou, jak je zaujme novinka. Co se týče tvůrčího umění a instrumentální či pěvecké vyspělosti, je zde jasný velký posun a není pochyb o nadprůměrnosti přístupu. Bezesporu je sympatické, že jako kapela stojí stále při sobě a nenarušuje jejich cestu vzhůru žádný velký rozkol v sestavě, který může skupině pomoci, ale také ji zabrzdit či úplně zničit.