Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Nechat si protlačit do přehrávače něco neznámého čistě z toho důvodu, že vám to pošle vaše oblíbené vydavatelství, může být velmi často dobrý nápad, ale stejně tak často si svoje poznámky raději nechám pro sebe a po několika poslechnutích dotyčnou muziku vyzmizíkuju pryč. Kapela SOM bude stát asi někde na pomezí, protože rozhodnout se čistě pro delete by bylo hodně nefér, ale současně spadnout ze samého nadšení na zadek by na druhou stranu postrádalo soudný přístup. Což netvrdím, že musíte mít nutně stejně a dokážu si docela dobře představit, že vám tahle kapela sedne do nálady naprosto přesně.

Kapela SOM pochází ze Spojených států a její historie se začala psát docela nedávno, o čemž svědčí prozatím jediná dlouhohrající deska The Fall z roku 2018. Ta byla nahrána na solární pohon v Radare Studios a pokud vám ten název na první dobrou nic neříká, začnu jmenovat: Junius, Caspian, Rosetta a pár dalších. Už ano? Minimálně Junius jsme tady na Echoes párkrát probrali a je to právě tahle kapela (ale nejen ta), od níž fouká nejsilnější vítr. Sestava SOM není z tohoto pohledu jen tak nějaká náhodná sbírka jmen, ale jde právě o členy kapel spolčených kolem Radare Studios s nejsilnějším zastoupením (dva kusy) ex-členů Junius. Ti to postupem času osekali na poměrně úspornou sestavu pouhopouhé dvojice Joseph E. Martinez a Dana Filloon a tím pádem po sobě zanechali docela dost sirotků. Mimochodem právě v takto ořezané sestavě to z mého pohledu dotáhli ke svému nejlepšímu albu Eternal for the Accretion of Light z roku 2017. Doporučuju hodně.

Nicméně SOM na to jdou trochu jinak a když budete znát historii minimálně Junius, dojdete k lehkému anachronismu, protože jejich aktuální album The Shape of Everything jakoby z oka vypadlo (není to nejšťastnější příměr) desce Reports from the Threshhold of Death z roku 2011 (ZDE). A s tímhle přirovnáním podle mého názoru stojí a padá vaše případné přijetí této novinky, protože si umím připustit oba naprosto protichůdné závěry - od nadšeného přijetí po konstatování laciné kopie. SOM jakoby navázali nit tam, kde ji Junius opustili, a po deseti letech se snaží strefit do přibližně stejné cílové skupiny za použití velmi podobných vyjadřovacích prostředků. Tedy plný, zamlžený zvuk, shoegaze, zasněný rock s téměř až popovými nápěvy, v němž nejde ani omylem o ekvilibristiku jakéhokoliv druhu, ale čistě o navození té správné atmosféry a nálady.

V tomto ohledu je nutné přiznat kapele dostatečný počet bodů, protože album funguje od začátku do konce naprosto konzistentně a bez zaváhání servíruje jednu výbornou skladbu za druhou. Během poslechu nenarazíte na slabé místo, na vycpávku jakéhokoliv druhu a celých 34 minut hracího času budete dostávat nadstandardní porci melancholie. Pro její správné navození pracuje vše - přes efekty, přes aranže, přes hall na zpěvu, přes celkové seskládání zvuku, a naopak vše, co by mohlo rušit (například přemíra techniky, vytažení jednotlivých nástrojů apod.), je potlačeno. Čistá, precizní a zodpovědná práce, nelze pochybovat, nelze hledat chyby.

Všechno tohle pozitivní ovšem stojí na tom, že se přestanete ohlížet přes rameno do deset let staré historie a zapomenete na to, že kdy byli a hráli jacísi Junius. Z jejich stínu totiž podle mě SOM nevykročili a jejich nová deska je jen variací téhož v podobně mlhavých odstínech. Nemusí to být nutně rozhodující hodnotící hledisko, ostatně dobré muziky není nikdy dost (podobně na to jdou třeba Palms, Nothing a řada dalších), ovšem se snahou přiznat SOM vlastní zvuk a jak se říká ksicht bohužel narazíte. Může to vadit, ale taky nemusí. Však komu to problém nedělá, v druhé půlce ledna si může vyzvednout svou naprosto čerstvou desku do sbírky. Právě tehdy tahle věc s docela tuctovým obalem vychází na Pelagic Records.