Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

V případě Something Like si trochu lámu hlavu, jak celou recenzi začít, aby to dávalo smysl. Zkusím to na dnešní dobu trochu netypickým způsobem, protože na téhle kapele mě nejvíc zaujaly její texty, které ... které dneska nikdo běžně nečte, natož aby jimi začínal recenzi. SL jsou mladí a mají svůj světonázor. Na tom není nic divného, ostatně naprostá většina tvrdších kytarovek začínala tím, že chtěla hlásat něco více či méně naivního / radikálního / hloupého / poučného. Tahle kapela je přesně taková, spíš než angažovaná ve smyslu hardcore scény bych použil prostě slovo uvědomělá. A po pravdě se mi docela líbí, když se u mladých lidí setkávám s něčím, co bych nazval myšlení. Nebývá to pravidlem.

Mít křídla neznamená, že můžeme létat.

Texty představují cosi jako úvahy nad dnešním člověkem, jeho pozicí ve světě a společnosti, zamýšlí se nad jeho osobní zodpovědností a svobodou, a i když to dělají způsobem lehce polopatickým a pro čtenáře plochým, představují docela zajímavý námět pro každého z nás. Booklet navíc kromě textů obsahuje i stručný komentář ke každému z nich, což je trocha čtení navíc a možná i zbytečně vykolíkovaná cesta, kterou by si každý mohl projít lehce jinak, po svém.   

Ačkoliv je deska MMXVI druhým albem kapely, v mnoha ohledech byste ji označili spíš za debut, především pak s ohledem na její přímočarost a klidně použijme označení jednoduchost. Something Like žánrově spadají pod obecné označení metalcore - hudebně spíš metal, vokálně hardcore. Hrají ho jednoduše, s hodně vytaženou kytarou, nepříjemně nazvučenými bicími a hodně nesrozumitelným vokálem, což je vzhledem k zajímavým textům dost škoda. Hrají ho taky se slušným groove a nasazením, ale taky pořád stejně a upřímně budete mít po třetí skladbě pocit, že jste slyšeli všechno.

Deska MMXVI tak pro mnohé bude představovat trochu nepřehlednou směs razantní kytarové muziky, které bohužel zásadně chybí zajímavé nápady, záchytná místa a posluchačsky vděčné momenty. Vše se omezuje na základní riffování s lehkým nádechem melodiky a emo-coru, prověřené metalcorové postupy, a všechno bude hrát mnohem zajímavější úlohu živě, na pódiu, než hodnoceno čistě střízlivě při poslechu doma. V ten moment je totiž víc než jasně slyšet, že kromě standardně zahraných pouček deska mnoho dalšího nenabízí.

Naopak slušné dojmy zanechává ediční zpracování, které bylo dotaženo do bookletem opatřeného 6-panelového digipaku, jehož grafická úprava je dílem Daniely Neumanové a patří k těm skutečně povedeným. Po zvukové stránce nahrávka vznikala v režii kapely a bohužel je to hodně slyšet - přes vytažené kytary, naopak neslyšitelnou baskytaru a plastikově znějící bicí, všude tam je znát, že to chtělo zásah někoho zkušeného zvenčí. Celkové hodnocení už potom vyplývá samo.