Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Sons of Apollo - MMXX

Sons of ApolloMMXX

Sarapis20.7.2020
Zdroj: mp3 320, CD
Posloucháno na: CD player Yamaha + Canton // PC, AKG K44
VERDIKT: Del Fuvio Brothers kormidlují svůj koráb v osvědčeném kurzu, plují na jisto a vyhýbají se vlnám, které by je mohly s těžkým nákladem partitur vrhnout napospas mělčině.

Lehce otlučená a párkrát přetřená bárka progresivního metalu je pro Sons of Apollo (dále SoA) něco jako komfortní zóna, ve které vládnou hodnoty jako jistota, stabilita a … dobrá zábava. Del Fuvio Brothers kormidlují svůj koráb v osvědčeném kurzu, plují na jisto a vyhýbají se vlnám, které by je mohly s těžkým nákladem partitur vrhnout napospas mělčině. Ani druhá výprava není útočná ani objevná, svým způsobem je loupežná, ale leda tak ve vlastních řadách a ve víru vzájemného pobavení celé posádky, která všechno řeší s nadhledem mořských vlků. Čas se opět zastavil a lichými takty se dostáváme k jádru toho samého, co jsme slyšeli na debutu Psychotic Symphony. SoA se řemeslně baví.

 

Řečem o tom, jak je SoA klasická kapela a žádný další super-group-projekt, jsem s přihlédnutím k mnohdy epizodním existencím podobných podniků věnoval rezervovanou pozornost, ale musím uznat, že totožná sestava podepsaná pod dvěma alby v rozpětí tří let už vyjadřuje určitou udržitelnost a hlavně poskytuje možnost čistého srovnání. Umělecký vývoj je samozřejmě nepatrný a kompozice a schéma nahrávky naplňují konzervativní předpoklady. Myslím, že už jen pohled na obal a fádní název alba vám o dosaženém progresu prozradí dost. Co se posunulo, je semknutí a konzistence sestavy, která v neměnném složení odehrála po vydání debutu desítky koncertů. Především Jeff Scott Soto se více zabydlel v instrumentální džungli, svůj prostor výborně využil konečně i ve velkém finále alba a když ne jinde, tak alespoň v textech, jichž je na MMXX výhradním autorem, potvrdil svou výsadní pozici.

 

Hardrockový základ skladeb sice dostal opět výživnou dávku instrumentálních a aranžérských vitamínů, ale tam, kde zrovna nebouří hromy a blesky progmetalové zarputilosti, tam prosvítá esenciální rocková záře oplývající hřejivostí, která kontrastuje s některými bolavějšími kytarovo-klávesovými masážemi (např. v Asphyxiation). Zhruba někde tady leží gró kapely, jíž kromě členitého a vrstevnatého výsledku záleží i na elementárních hudebních pudech. Skladby jako Wither to Black nebo Fall to Ascend nemeškají a jdou přímo na věc, přesto jim DNA kapely nedovolí opustit arénu bez alespoň částečné demonstrace progové příslušnosti.

 

 

Domovský žánr ex-theaterovské dvojice jsem v úvodu přirovnal k obstarožnímu plavidlu, ale udržovaný motor krmený prvotřídním palivem nepřipouští žádné pochyby, jestli stroj dopluje daleko. SoA srší nápady, které dokáží umně přetavit do fungujících skladeb a mistrně prezentovat. I poslední téměř 16-minutová New World Today s rushovskými klávesami si nárokuje pozornost naprosto právem. Kapela už také umí odkázat i sama na sebe, takže Desolate July je připomínka nejen tragicky zesnulého Davida Zablidowskyho (mimo jiné baskytarista Adrenaline Mob), ale i debutové balady Alive. Rovněž instrumentálka Figaro's Whore má zde svého nástupce, ačkoli je schovaný v úvodu King of Delusion. SoA si pořád jedou to svoje a jejich nostalgie vržená do nového milénia jim zatím vychází. Na MMXX možná ještě o fous více.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Bhut / 25.11.21 7:50

Konečně nějaká diskuse :) Takže můj názor je ten, že se musím zastat svého redakčního kolegy. V obecné rovině mám rád, když má někdo svůj styl a právě ten Victimerův je mi velmi sympatický a rovnou se i přiznám, že mnohdy i inspirativní. A za další je to přesně tak, jak psal Corrvuss a Jirka - má-li hudba nějaký smysl, který v posluchači vyvolává určité výjevy, tak proč se o ně nepodělit? Já v tom právě vidím autorovo vcítění se do daného muzikantství a důkaz toho, že mu poslech podobného není lhostejný, ale něco v něm vyvolává a působí na něj. Nejlepší pak je si materiál pustit a objevit v něm ty momenty, které jsou popisovány. Sám jsem třeba takhle napsal recenzi na Sigh, kterou dodnes chápu jako živý komentář k poslechu. A když už tu píšu o sobě, tak i uvedu určitou výtku, kterou jsem dostal od svého letitého kamaráda (byl mi i za svědka na svatbě), že když četl jistý rozhovor v jistém tištěném zinu, tak nabyl dojmu, že bych mohl některé formy pojmout jinak, že mu to takhle připadá hrozně malé. Má odpověď byla prostá: to bych pak ale nebyl já. A přesně takovým způsobem to máme, hádám, všichni nadšenečtí pisatelé. Chceme mít svůj rukopis a abstraktní volbu ve vyjádření, protože to činí dané jedinečným a tím nemyslím úpornou snahu pisatele o nějaký formát, ale jasné vnoření se do konkrétní hudby. Přeci jen být za každou cenu nad věcí a vlastně i nestranný, tak od toho je tu Fullmoon a jemu podobní. Tenhle styl sice zavedla Apačka (a tiše přeju klid její duši), ale vzápětí se z toho stal fenomén. Ale abych se vrátil k podnětu reakcí: milé S, neber toto jako nějaký ostrý výsledek odsouzení tvé reakce. Je to diskuse, volné povídání s názory různých lidí. Ten tvůj respektuji a rozumím mu, jen si dovolím jej přehodnotit na příliš wikipedický. Ono je ve skrze snadné napsat holá fakta o daném materiálu a jít přímo k věci, ale kde jsou emoce? Kde je důsledek působnosti? Není pak škoda si nepřečíst dojmy, které nahrávka vyvolala?

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Antony / 2.11.20 21:20odpovědět

Vezmi pět známý jmen. Nechej je virtuózně zahrát naprosto triviální muziku. Nacpi všude co nejvíc not. Zahusti to zvukovou kompresí. Vznikne sádelnatá hrouda zatuchlé chuti, která se nedá poslouchat. Jediná emoce, kterou vzbudí, je bolehlav. Jo, pro velký úspěch vydej limitku. Bude tam úplně stejná hovězí lojová flákota, ale na druhém disku se zopakuje totéž v instrumentálních, popřípadě a capella verzích. Ublinkávám..

Radek / 20.7.20 11:41odpovědět

CD velmi doporučuji. Kvalita,jistota.

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky