Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Orosené oči, vzpomínky na mládí služebně starších doomerů, nejedna vypitá sklenka. Ano, tahle deska po vás sáhne práchnivým údem a v truchlivé atmosféře vám vykreslí obrázek zkázy někdy z konce devadesátých let. Tady žádné moderní technologie nefungují a zrno se třídí hned se začátkem směny. Náskok ve strávení alba budou mít služebně starší posluchači pamatující anglickou doomařinu řezanou pomalým death metalem.  

Pojmenovat album Death Of Sorrow sice zní jako kýč stvořený neanglofonním holobrádkem, ale útroby nabízí pravověrný matroš spoléhající na jednoduché sdělení. Chlapi v Sorrow měli v tomhle ohledu jasno, netvořit nic moderního a místo toho raději nahlédnout do starých almanachů. Zvukově jde trošku o chyták. Sorrow jsou z New Yorku, ale vaše uši vám říkají ne. Jsme v Anglii, ve Švédsku, někde ve staré dobré Evropě a posloucháme nějakou obživlou legendu. A ono ne, tahle práchnivá záležitost je z velkého jablka.

Každopádně si vás zakrátko podmaní hutný, těžkopádný doom metal, který na hodně místech připomíná zmíněné Paradise Lost. Strohé sloky nacpané deklamujícím murmurem, stylově podladěné nářadí a hrubé záplaty na hrubém kožichu. Líný pohyb hudebního mechanismu plodí pomalé, těžké hymny, které nás chtějí stáhnout do bažiny dávných doomových slastí a já nevidím důvod se tomu bránit. Vždyť staromilské šustění činelů je jako sypající se slad do hladové kádě a rytmická kytara zní coby nezlomný parní stroj. Paradisovské podobenství netrvá věčně, po cestě se vytratí a zůstává death-doomový základ ohlodán na dřeň. Ano, v okolí se celou dobu potlouká deathmetalový listonoš a čeká na správný moment k doručení parte. Album tak dostává impulz a uspíší svůj přerod do deathmetalové odrhovačky. Pryč je hutná kejda a malátnost, kapela se rozjede ve stylu death´n´rollových hipíků a zkázonosný válec se ke kormidlu vrací vždy jen na určitý čas.

Nikoho by neměla překvapit nižší originalita, nastolený standard ale splňuje očekávání, a tak se s jistotou probíjíme středem desky. Velkoměsto však nespí a rozhodne se do děje promluvit. Do hudební mizérie vstupují zvuky večerní, městské džungle mající kořeny v betonu a podzemních kolektorech. Z kakofonie zvuků vyčnívá houkání majáků, slyšíme srdeční tep nebo vytáčení linky 911. Kulisy současnosti pašují do archaického zvuku dávku střízlivé normálnosti a tím bohužel bourají vystavěný mýtus o obnově starých model. Ano, současnost se připomněla a vrátila nás nohama na zem, ale její tolerance k historickému zvuku je obdivuhodná. Dovoluje posluchači opakovaně se vracet do starých časů a s realitou to nepřehánět. Když v rytmu kolísavého pohřebního pochodu příběh končí, člověk se cítí jako po exkurzi v muzeu. Ne všechny exponáty zaujaly, nebylo to až takové vzrůšo, ale jednou z funkcí muzea je vrátit nás v čase a zavzpomínat. Když se to nepřehání, určitě nejde o ztracený čas.