Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Soulreaper - Written In Blood

SoulreaperWritten In Blood

Sorgh18.7.2012
Zdroj: CD
Posloucháno na: Minisystem JVC MX - D302T, 2 x 40 W
VERDIKT: Zdatný záskok starších a zkušenějších Dissection se chopil nabídnuté pravice smrti s vervou a chutí k nesvatému dílu. Nám zainteresovaným může být jen líto, že i tato kapela je již dávnou minulostí. V roce 2003 vykuchali poslední lapenou duši s názvem Life Erazer a poté se odebrali do Walhally.

Kdo měl v oblibě kultovní a kdysi dávno aktivní skupinu jménem Dissection, ten by měl vyprášit podzimní baret a zbystřit sluch. Dnešní pojednání hodlám věnovat mrše, které osud stanovil rýti čenichem v podobném korytě jako jmenovaní hutníci. Ta příbuznost je dána zejména tím, že kytarista Johan Norman a bubeník Tobias Kellgren, mající nový projekt na svědomí, kdysi v Dissection sami působili. Nehledě na to má žánr kombinující black s deathem svoji jistou popularitu, a tak není od věci si nějakou dobrou desku tohoto ražení připomenout. Obeznámení jedinci nebudou mít potíže s hledáním původu tajemného názvu kapely a jistě brzy pochopí jasnou inspiraci muzikantů. Zde je hlavní odkaz k bývalé alma mater, neboť se jedná o název jednoho válu z pera Dissection obsaženého na albu Storm Of The Light´s BaneSoulreaper.

 

Album jsem získal kdysi dávno v nějaké distribuční akci a poté, co mi došel balík náhodně vybraných kompaktů, jsem se spíš zklamaně probíral zcela neznámými a podprůměrnými projekty. Jen ta prvotina „páratele duší“, Written In Blood, stála za to. Hrůzný název, řádně nabroušené logo, pověst pohrobků spících Dissection. Potěšeně jsem si poskočil cestou k přehrávači a začal nasávat vůni krypty. Skoro 36 minut bezbřehých fantazií smrti a nemožnosti zasáhnout do běhu svého osudu dokáže změnit vnímání dne, náhle světlo jest nocí a spánek stále nepřichází. Jaká slast, viselče.

 

Soulreaper se na svém debutu více přiklonili k deathu. Blacková esence je upozaděna, jako syté mrholení neustále skrápí práchnivějící skeleton a ve vzduchu se vznáší vlhký pach tlení. Vlastní poslech od prvopočátku prověří posluchačovo vzdělání. Adolescenti a metalový potěr vychovaný nu-metalovým mainstreamem budou těžko osloveni syrovou produkcí hlásící se k odkazům starých legend. Pach zatuchlé hrobky otevřené na přelomu milénia není pro každého, to je jasné, chce to tedy náhled a jisté pochopení. Zde se odehrává staré drama v novém kabátě, jakási celebrace kořenů až na dřeň, ovšem s rozumným zvukem a produkcí. Na samém úvodu je nebohý posluchač seznámen s faktem, že bude deptán, krácen a posléze napichován na zostřený kůl. Sem vede cesta zkrápěná krvavým hlenem growlera, střežená lany strun napínaných k prasknutí. Mohutný nářez hned po startu a bez přípravy zaleje uši nebohých posluchačů starožitně zahuhlaným vlnobitím, kdy hutný a solidní základ rozvíjí měkký běhoun pro občasná trylkující sóla. Tedy pocity jako v nějakém vetešnictví.

 

Zvuk není z nejlepších, snad to byl i úmysl, aby vše znělo tak, jak má underground znít. Vše je poctivé v tom pravém smyslu, žádné frajeřinky navíc, jen a jen surové sdělení pomocí základní sady nástrojů. Skladby jsou výrazně rytmické, každý kus jako kožený řemen obepíná korona klepaček, nad nimi se rozvíjí celý rejstřík bicích a jejich mistr Tobias dostává pořádně zabrat, aby vše se ctí ukočíroval. Rytmus se co chvíli mění, působí to osvěžujícím dojmem a nehrozí tak únava ze stereotypu. Naopak, ač celé album působí kompaktně a skladby spolu tzv. drží basu, poslech nenudí, a silnější půlhodinka uteče cobydup. Vokál nenabízí žádné orální humoresky, Christoffer Hjertén sází na nepříliš intonačně čisté krákorání upadající až ke growlingu a naprosto ladí po boku syrových melodií. Zpěv zde není od toho, aby hladil duši, ale slouží pouze k popisu muk pekelných. Komu to stále není jasné, dočká se i několika deklamačních pasáží, ale ani ty nepřináší spásu.

 

Vykoupením může být pouze konvertace k modle Soulreaper. Nevěřící nepochopí a navždy zůstane mimo mantinely pravověrné death/blackové tyranie.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Jan / 13.8.20 13:03

Říkal jsem si, že napíšu odezvu nějak komplexně v jednom odstavci, ale těch bodů k vašemu výtvoru je tolik, že půjdu krok za krokem: "Její indie podání mělo své kouzlo" - mám pocit, že tohle může říct jenom člověk, který buď indie vůbec neposlouchá (a neví tak, jak zní ten žánr udělaný kvalitně), nebo nemá ponětí jak vůbec funguje hudba samotná (neboť její "indie podání" má hrozivé nedostatky ve struktuře hudby samotné, nehledě na žánr). "Bruun cítí silné kořeny svého původu i v dnešní době" - tohle nemůžete vědět, samotný fakt, že se prezentuje "étericky" a "tradičně" neznamená, že to opravdu takhle cítí. Pak si navíc protiřečíte, když uvádíte, že album vzniklo na základě popularity streamované hudby - což dává na srozuměnou, že jde o kalkul. "...že chtěla vyjádřit všechny aspekty hněvu, které ze sebe potřebovala dostat" - KDE, ptám se, KDE cítíte na jejích předchozích albech emoci hněvu?! KDE? Alba jsou éterická, jemná (všichni to tak popisují koneckonců), Myrkur nikdy nepředávala nějakou zlost nebo hněv, tady se buď nezamýšlíte nad tím, co jste právě napsal, nebo jednoduše lžete, aby to sloužilo vašemu narativu. "sypačky v Gladiatrix, která duní v tolika rovinách, až se točí palice" - o jakých sypačkách je řeč?! Gladiatrix má přesně 2 roviny (sloku a refrén) a žádné sypačky v té skladbě nejsou, buď opět lžete, nebo dobromyslně zapomínáte (nebo máte nějaké zvláštní chápání termínu "sypačky" a směšně nízké požadavky na hudbu) "Folkesange je čistě folková deska zahraná na tradiční nástroje" - takže klavír, který zmiňujete v závěru, je pro vás také severský tradiční nástroj? A umělé efekty (echo apod.) jsou pro vás také známkou tradičnosti? "Její verze si vysloužila 50 tisíc „like“, což je velmi hodně „followers“ a Amalie si to velmi dobře uvědomuje." - ano, takže nakolik jde o její citové založení (pohanské nebo nějaké podobné, o kterém vy mluvíte na začátku a přitom nemůžete mít ponětí jak je citově založená) a nakolik o kalkul a snahu se svézt na zrovna populární vlně internetové kultury? "47 minut desky je příjemným výletem do čistě folklórního světa" - nemáte ponětí o tom, co je folklor, nikdy jste se nejspíš nezajímal o to, co to je, takže tohle slovo ve vaší větě je vyloženě směšné. Folkesange NENÍ folklor, milý kolego. Folkesange je poměrně nekompetentně vytvořený produkt, který odpovídá na hype na netu (severská kultura je momentálně in). Nejenže máte v recenzi vyložené nepravdy, dohady a pseudopoetické kecy ("kompletně prostoupená bytostí Myrkur", "Jako by zbytek krajiny pomalu zapadal sněhem a poslední světlo uhaslo", celý poslední odstavec apod.), ale zároveň se o samotné hudbě vlastně nevyjadřujete. Struktura všech písní na albu je jednoduchá až hanba (opakování refrén-sloka), melodie mají jen několik málo tónů a jsou pozvolné, aby to nebylo moc náročné (a i přesto tvrdíte, že Amalie vykazuje talent, což je naprosto směšné, myslím, že na žádný tradiční nástroj nehrajete). Tyhle věci jste opravdu neslyšel, pane kolego? A tak by se dalo pokračovat mnohem déle. Nevím, jestli to všechno je nějaké vaše nevinné bloudění v temnotě folku (který asi moc neznáte), nedostatek snahy napsat kvalitní text, nebo záměrná snaha oblbnout čtenáře vašeho zinu, že Folkesange je úžasná věc, protože jste to řekl VY. A možná, že všechno dohromady? Úroveň "hudební publicistiky" je fakt mizerná.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky