Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Sousedi - Purpura Echo

SousediPurpura Echo

Jirka D.27.11.2013
Zdroj: CD, 6-panelová papírová skládačka (# EPP 056-2)
Posloucháno na: SONY CDP-XA5ES / SONY TA-F 730ES / ELAC CL 82
VERDIKT: Velmi solidní nahrávka patřící k tomu lepšímu, co letos vyšlo mezi Šumavou a Bílými Karpatami. Na své si přijdou hudební snílci, drobné mezery najdou příznivci přirozeného zvuku a nápaditých, bohatších edicí.

Souvislost s projektem Between the Planets je pouze v osobně Martina Peřiny, protože jinak je duo Sousedi zcela někde jinde, žánrově, hudebně, pocitově. Pokud snad čekáte od spojení kytaristy a violoncellisty (a řady hostujících muzikantů) jazzem načichlou nahrávku, tak ani v tomto ohledu paralelu nenajdete. Tvorba sousedů mi v mnohém, ale především v atmosféře připomíná hudební impresionisty 70. let, a to i přes fakt, že jejich instrumentace bývala daleko složitější, strukturovanější (vzpomeňte třeba na počátky Mike Oldfielda) a ono připodobnění tak doznává řady trhlin. V nahrávce hledejte třeba folk, možná si v některých momentech vzpomenete na Proměny od Čechomoru („Purpura echo“), v „Cathedral cosmos“ zase zalétnete k Alcest a během závěrečné „Macs 1149-jd“ lehce rezonují Godspeed You! Black Emperor.

 

První podstatná záležitost je samozřejmě zvuk nahrávky, protože – a to je třeba si to zdůraznit – při tomto subtilním nástrojovém obsazení jde kapela s kůží na trh. Hudebních stop navíc není mnoho, i když stále víc než samotných nástrojů (kytara standardně ve dvou stopách) a hledat v nich není nejmenší problém. Napsáno stručně – líbí se mi čitelnost a prokreslenost nástrojů, nelíbí celková plochost, čistota a neživost. Nahrávka evidentně nevznikla živě, ve zvuku nelze rozeznat přirozený prostor, z violoncella mám pocit, jako bych byl uvnitř něj (typicky v úvodu „Ranní mlha“), má nepřirozený témbr a v mixu společně s kytarou výrazně (mnohdy ke škodě věci) dominuje. Výjimkou je skladba „Japetus“ (oproti ostatním jde navíc téměř o mono záležitost), nevím, možná vznikla jinak, jindy. O to zajímavěji pak působí mírně schovaná viola v „Purpura echo“ nebo lehce dopadající metličky bicích v „Jezevec Ferda“. Celkově má zvuk poměrně slušný dynamický rozsah, i když v tomto žánru bychom mohli jít ještě dál, s průměrem 10 dB se nespokojit a masteringového inženýra tlačit k ještě naturálnějšímu výsledku. Souhrnně řečeno, z pohledu dnešních standardů jde o sympaticky znějící desku, ovšem s přiznanými limity.

 

 

Za velmi obohacující lze považovat přizvání hostujících umělců, jejichž nástrojové a vokální party nahrávku zásadním způsobem zpestřují, jakkoliv jsem dalek tvrzení, že jsem z přiložených básní Ladislava Puršla pochopil byť jen jediný verš. Ve výsledku se tak „Purpura echo“ tváří všelijak, jen ne jako prostý přednes kytary a violoncella – zmínění hosté, samplované plochy (vynikající v „Wolffusstein“), různé efekty, smysl pro dramatičnost („Purpura echo“), to vše spoluvytváří zajímavě zaranžovaný a nenudící celek pro uvolňující a poklidný poslech, se kterým není problém se ztotožnit a jehož hodinová délka není v žádném případě překážkou. Právě naopak, nahrávka dokáže vkusným a nenásilným způsobem vtáhnout, vyžádat si pozornost a tu potom nepustit; autoři nápaditým způsobem pracují s jednotlivými motivy, opakují je, rozvíjí a vždy v pravý moment změní kurz mimo dosah stereotypu.

 

Naopak lehké zklamání s sebou nese zpracování CD edice, šestipanelová papírová skládačka bez bookletu, navíc s dvěma panely čistě bílými působí nedotaženým dojmem. Příznivci síly jednoduchosti a obdivovatelé šedých obdélníků na šedém pozadí budou asi spokojeni, osobně se ale kloním k větší nápaditosti.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

parlost / 3.8.14 13:17

Pro mě je Mike Oldfield jeden ze svaté trojice: Pink Floyd, Vangelis, Mike Oldfield. Hudbu jsem začal poslouchat jako -náctiletý v druhé polovině let devadesátých a Mike Oldfield byl myslím druhý autor (po Vangelisovi), který mě chytl za srdce albem Islands, ke kterému jsem se nějak náhodou dostal. Pro mě jsou nejlepší alba. Crises (1983), Islands (1987), Tubular Bells II. (1992), Voyager (1996), Guitars (1999). Následný odklon od kytarové hudby, které započalo už paradoxně albem Tubular Bells III. mě zase tak moc nesedl. Jako mladší jsem si i říkal, že by bylo super, kdyby Mike překvapil rockovým albem ve stylu let osmdesátých. Stalo se téměř o patnáct let později a přiznám se, že při poslechu prvního singlu (Sailing) jsem byl nepříjemně překvapen. Ostatní písně jsou naštěstí laděny jinak, ale i tak je pro mě album trochu zklamáním. Celkově mě přijde monotónní, bez nějakých výraznějších kytar, zapamatovatelných okamžiků a trochu mě i zarazilo, že vše zpívá jeden (byť dobrý) zpěvák. Nicméně jak už v mnoha recenzích zaznělo, toto album se musí naposlouchat. Po více posleších jsem k němu byl smířlivější. Jsou okamžiky, které se mi líbí docela dost: např. kytarové sólo v Castaway či píseň Nuclear. Každopádně Mike už má své "odskládané" a nedá se čekat, že by v současném věku nějak hýřil inovativností a kreativitou. Ostatně po The essential Mike Oldfield (1997) se už jeho hudba čím dál více množila odkazy na Tubular Bells a další starší věci (např. vyloženě nevhodné zařazení jinak celkem slušné písně Man in the Rain do alba Tubular Bells III., ke kterému tato "kopie" Moonlight Shadow měla připoutat pozornost). Takže pro mě je to slušné album, avšak není dost dobré na Mika. Nicméně, Mike za svou kariéru byl už párkrát v útlumu, aby následně šokoval nějakým excelentním albem.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

-krusty- / 27.11.13 19:06odpovědět

Dost příjemné album....ve kterém vidím spojitost s BETWEEN THE PLANETS i hudební. Pěkné, pěkné...:-)

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky