Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Souvislost s projektem Between the Planets je pouze v osobně Martina Peřiny, protože jinak je duo Sousedi zcela někde jinde, žánrově, hudebně, pocitově. Pokud snad čekáte od spojení kytaristy a violoncellisty (a řady hostujících muzikantů) jazzem načichlou nahrávku, tak ani v tomto ohledu paralelu nenajdete. Tvorba sousedů mi v mnohém, ale především v atmosféře připomíná hudební impresionisty 70. let, a to i přes fakt, že jejich instrumentace bývala daleko složitější, strukturovanější (vzpomeňte třeba na počátky Mike Oldfielda) a ono připodobnění tak doznává řady trhlin. V nahrávce hledejte třeba folk, možná si v některých momentech vzpomenete na Proměny od Čechomoru („Purpura echo“), v „Cathedral cosmos“ zase zalétnete k Alcest a během závěrečné „Macs 1149-jd“ lehce rezonují Godspeed You! Black Emperor.

První podstatná záležitost je samozřejmě zvuk nahrávky, protože – a to je třeba si to zdůraznit – při tomto subtilním nástrojovém obsazení jde kapela s kůží na trh. Hudebních stop navíc není mnoho, i když stále víc než samotných nástrojů (kytara standardně ve dvou stopách) a hledat v nich není nejmenší problém. Napsáno stručně – líbí se mi čitelnost a prokreslenost nástrojů, nelíbí celková plochost, čistota a neživost. Nahrávka evidentně nevznikla živě, ve zvuku nelze rozeznat přirozený prostor, z violoncella mám pocit, jako bych byl uvnitř něj (typicky v úvodu „Ranní mlha“), má nepřirozený témbr a v mixu společně s kytarou výrazně (mnohdy ke škodě věci) dominuje. Výjimkou je skladba „Japetus“ (oproti ostatním jde navíc téměř o mono záležitost), nevím, možná vznikla jinak, jindy. O to zajímavěji pak působí mírně schovaná viola v „Purpura echo“ nebo lehce dopadající metličky bicích v „Jezevec Ferda“. Celkově má zvuk poměrně slušný dynamický rozsah, i když v tomto žánru bychom mohli jít ještě dál, s průměrem 10 dB se nespokojit a masteringového inženýra tlačit k ještě naturálnějšímu výsledku. Souhrnně řečeno, z pohledu dnešních standardů jde o sympaticky znějící desku, ovšem s přiznanými limity.

Za velmi obohacující lze považovat přizvání hostujících umělců, jejichž nástrojové a vokální party nahrávku zásadním způsobem zpestřují, jakkoliv jsem dalek tvrzení, že jsem z přiložených básní Ladislava Puršla pochopil byť jen jediný verš. Ve výsledku se tak „Purpura echo“ tváří všelijak, jen ne jako prostý přednes kytary a violoncella – zmínění hosté, samplované plochy (vynikající v „Wolffusstein“), různé efekty, smysl pro dramatičnost („Purpura echo“), to vše spoluvytváří zajímavě zaranžovaný a nenudící celek pro uvolňující a poklidný poslech, se kterým není problém se ztotožnit a jehož hodinová délka není v žádném případě překážkou. Právě naopak, nahrávka dokáže vkusným a nenásilným způsobem vtáhnout, vyžádat si pozornost a tu potom nepustit; autoři nápaditým způsobem pracují s jednotlivými motivy, opakují je, rozvíjí a vždy v pravý moment změní kurz mimo dosah stereotypu.

Naopak lehké zklamání s sebou nese zpracování CD edice, šestipanelová papírová skládačka bez bookletu, navíc s dvěma panely čistě bílými působí nedotaženým dojmem. Příznivci síly jednoduchosti a obdivovatelé šedých obdélníků na šedém pozadí budou asi spokojeni, osobně se ale kloním k větší nápaditosti.