Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Spectral Wound - Songs Of Blood And Mire

Spectral WoundSongs Of Blood And Mire

Sorgh23.9.2024
Zdroj: Bandcamp
Posloucháno na: PC, mobil
VERDIKT: Album pro krátkou potěchu, životnost jepice. Spectral Wound se s tím nemažou a předkládají jednoduchý a šlapavý black s lehce punkovou náladou.

V pošmourných blatech black metalu se pohybují různá stvoření. Některá jsou mírnější, jiná vzteklá a nepřátelská. Při toulkách francouzskou částí Kanady je možno narazit na chlíváky slyšící na jméno Spectral Wound a u nich bych na zacházení v jemných rukavičkách nespoléhal.Kapela vznikla v roce 2015 a tentýž rok vydala svoje debutní album Terra Nullius. Když jej srovnáte s aktuální deskou, tak pochopíte, že pokrok je v jejich případě sprosté slovo a nehodí se o něm vůbec přemýšlet. Zvuk, krákání, hudební smýšlení, to vše se liší jen malými rozdíly a kapela tak nastavila svůj obraz hned v začátcích.

 

Pro krátkodobou potěchu černé duše můžu s klidným svědomím doporučit jejich nové album, které o svých útrobách jasně napovídá svým přímočarým názvem. Z krve a marastu, ano, takový black metal tu máme a pokud si ho pustíte do baráku, budete moci sledovat jeho mizerné šlápoty na koberci. Songs Of Blood And Mire se s nějakým bontonem nezdržuje a hned dává na vědomí svoji ignoraci slušného chování. V jeho stopách jde špína, neučesaný zvuk a rachotící energie. I když se bavíme o black metalu, nemůžeme pominout silné vazby na rock´n´rollový rytmus a drajv, je možné cítit punkovou nesvázanost a nechuť se slušně obléci. Šlapavé tempo je schopné vyvolat horečku sobotní noci i u člověka bez černých úmyslů, který se dosud spokojil se sobotním kulturákem a s Kaťák revival na pódiu. Některé skladby jako třeba Aristocratic Suicidal Black Metal mají opravdu blíž k rocku jako takovému a s černotou jej pojí hlavně nakřáplý nezpěv.

 

Prim však hraje temnější stránka věci, špinavý a chrčivý dech blackmetalového undergroundu. Se zvukem kanálních proudů mizících v temném neznámu. Ani Spectral Wound neobjevili Ameriku a obvinit je z progresivních myšlenek by bylo nemístné rouhání. Jsou spokojeně usazeni pod kopyty mrtvého kozla a inspiraci čerpají z toho, co jde kolem. Mezi rytmicky jednoduché pasáže šoupnou studené, severské sólo s pofiderní melodií, ale najdou se i takové vyhrávky, za které by se nemusela stydět lecjaká vlasatá primadona s navoskovanými chlupy na hrudi. Jednou z mála jistot je to, že se vás Spectral Wound budou snažit utahat neskomírající rychlostí a divokým střídáním slok s refrény. Kolovrátku se zadírá dřevěné ložisko, ale nikdo nehledí, valí se dál.  


Sám obal desky napovídá, že tu nejde o velké umění a na to dávám razítko. Proto raději neodhaduji životnost a důležitost alba pro sbírku. Jeho kouzlo je spíš momentální, zaujme svou živelnou energií, která nicméně brzy vyšumí.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Bhut / 25.11.21 7:50

Konečně nějaká diskuse :) Takže můj názor je ten, že se musím zastat svého redakčního kolegy. V obecné rovině mám rád, když má někdo svůj styl a právě ten Victimerův je mi velmi sympatický a rovnou se i přiznám, že mnohdy i inspirativní. A za další je to přesně tak, jak psal Corrvuss a Jirka - má-li hudba nějaký smysl, který v posluchači vyvolává určité výjevy, tak proč se o ně nepodělit? Já v tom právě vidím autorovo vcítění se do daného muzikantství a důkaz toho, že mu poslech podobného není lhostejný, ale něco v něm vyvolává a působí na něj. Nejlepší pak je si materiál pustit a objevit v něm ty momenty, které jsou popisovány. Sám jsem třeba takhle napsal recenzi na Sigh, kterou dodnes chápu jako živý komentář k poslechu. A když už tu píšu o sobě, tak i uvedu určitou výtku, kterou jsem dostal od svého letitého kamaráda (byl mi i za svědka na svatbě), že když četl jistý rozhovor v jistém tištěném zinu, tak nabyl dojmu, že bych mohl některé formy pojmout jinak, že mu to takhle připadá hrozně malé. Má odpověď byla prostá: to bych pak ale nebyl já. A přesně takovým způsobem to máme, hádám, všichni nadšenečtí pisatelé. Chceme mít svůj rukopis a abstraktní volbu ve vyjádření, protože to činí dané jedinečným a tím nemyslím úpornou snahu pisatele o nějaký formát, ale jasné vnoření se do konkrétní hudby. Přeci jen být za každou cenu nad věcí a vlastně i nestranný, tak od toho je tu Fullmoon a jemu podobní. Tenhle styl sice zavedla Apačka (a tiše přeju klid její duši), ale vzápětí se z toho stal fenomén. Ale abych se vrátil k podnětu reakcí: milé S, neber toto jako nějaký ostrý výsledek odsouzení tvé reakce. Je to diskuse, volné povídání s názory různých lidí. Ten tvůj respektuji a rozumím mu, jen si dovolím jej přehodnotit na příliš wikipedický. Ono je ve skrze snadné napsat holá fakta o daném materiálu a jít přímo k věci, ale kde jsou emoce? Kde je důsledek působnosti? Není pak škoda si nepřečíst dojmy, které nahrávka vyvolala?

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky