Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Spires - A Parting Gift

SpiresA Parting Gift

Sorgh4.3.2019
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: PC
VERDIKT: Třetí album anglánů Spires by se nemělo ignorovat, v jeho útrobách sídlí mocný, trošku podivný čaroděj.

Ne příliš známí Spires pocházejí z anglického Manchesteru, ale hukot textilního průmyslu byste v jejich tvorbě našli jen částečně. Rachot stavů, mandlů a šicích strojů nechávají v druhé řadě, jakoby nepovažovali za nutné stavět na tak očividném zdroji inspirace. A to je sympatické. Manžestrákové sako se dá spíchnout i v Bangladéži, tak proč dbát na nějaké pochybné prvenství. A Parting Gift je, jak už jsem zmínil, třetí dlouhohrající deskou těchto mísitelů hudby a jde o zajímavou směs jemného s tvrdým. Na první poslech to může působit dojmem rozhárané, nekoučované hry, ale realita je složitější.

 

Když tohle album poslouchám, skoro pokaždé mě v prvních minutách přepadá dojem, že kapela jen jamuje. Nezávazně zkoumá a ochutnává možné cesty, po kterých by to mohlo jít. Po nějakém jasném systému ani stopy. Až časem se rozkrývá jasnější textura a ukazuje se, že celý tento kolotoč musel být dopředu pečlivě naplánován. Někdy je to celkem zběsilost a tím, že to funguje, nemůže jít o náhodu. Čím dál víc obdivuji skladatelské střevo tohoto projektu. V případě Spires je přímo povinností mluvit o progresivní kapele, která to zkouší jinak než ostatní. Jestli čerpají z death metalu nebo něčeho jiného, je mi docela buřt, vůbec o tom nepřemýšlím a jen se kochám divnou fúzí všeho možného. Původní zdroje zanikají pod tíhou výsledku, který mluví hlasem nové existence. Jeho rozptyl je poměrně široký, škatulky ztrácí smysl a nejlepší je opět ta nenahraditelná osobní zkušenost.


Toho klasického metalu je zde vlastně poměrně málo. Standardní stavbu nějakých slok a refrénů Spires odložili do šopy, a místo toho plní roli jakéhosi inkubátoru, ve kterém roubují a modifikují zákruty nálad skryté v různých typech muziky. Někdy to působí dojmem, že čekají až skladba náhle ožije a sama se vydá do světa. Nebojí se lehkých disharmonií, necitlivých slepenin a skáčou z hrubých záplat do měkkého hedvábí. Ani zpěv se nedrží striktní osy, která by takovou nahrávku brzdila. Naopak se hudbě aktivně přizpůsobuje (nebo je to naopak a hudba ctí jeho vedení) a volí ten či onen výraz. Zpěvák má v hrdle solidní rejstřík a hodně sází na čistý zpěv. Když se nechá unést, tak svým čistým tenorem vyhání nabručené pavouky z jejich hnízd. To se člověk ani nenaděje a kapela ho svede do oblasti progresivního roku ovlivněného klasickou hudbou, jen se chopit jiných nástrojů. Skladatelsky zajímavá kolekce, která blízké obzory rozebírá na atomy.

 

Tvrdé pasáže nejsou jen ceněním zubů, ale opravdovou hrozbou. Přestavují těžko představitelné erupce originality a technické dovednosti. Sekané riffy, zastřižené tóny v rozpuku i girlandy odvážných melodií, které jakoby neměly jiný smysl než rvát svému stvořiteli prsty. Tomu odpovídá i nestejnoměrný rytmus plný úniků a náhlých zastavení. Není v tom zběsilost, ze které je člověk na nervy, spíš postupné objevování pointy s trpělivým dohledem. Hudba jako tato je dvojsečná zbraň a nebude to mít lehké, protože jednomu sednou rockovější pasáže a metalová alchymie ho nechá chladným, pro jiného budou těžko zkousnutelné jemné pasáže s výš posazeným zpěvem. Mně to ale přijde dobré právě v tom poměru, v jakém to tvůrci smontovali. Zpočátku jsem čekal hlavně na tvrdší techniku, ale její syrovost vyniká právě v opozici k melodickému progresu. Jedno bez druhého by byl jen poloviční úspěch.



Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Bhut / 25.11.21 7:50

Konečně nějaká diskuse :) Takže můj názor je ten, že se musím zastat svého redakčního kolegy. V obecné rovině mám rád, když má někdo svůj styl a právě ten Victimerův je mi velmi sympatický a rovnou se i přiznám, že mnohdy i inspirativní. A za další je to přesně tak, jak psal Corrvuss a Jirka - má-li hudba nějaký smysl, který v posluchači vyvolává určité výjevy, tak proč se o ně nepodělit? Já v tom právě vidím autorovo vcítění se do daného muzikantství a důkaz toho, že mu poslech podobného není lhostejný, ale něco v něm vyvolává a působí na něj. Nejlepší pak je si materiál pustit a objevit v něm ty momenty, které jsou popisovány. Sám jsem třeba takhle napsal recenzi na Sigh, kterou dodnes chápu jako živý komentář k poslechu. A když už tu píšu o sobě, tak i uvedu určitou výtku, kterou jsem dostal od svého letitého kamaráda (byl mi i za svědka na svatbě), že když četl jistý rozhovor v jistém tištěném zinu, tak nabyl dojmu, že bych mohl některé formy pojmout jinak, že mu to takhle připadá hrozně malé. Má odpověď byla prostá: to bych pak ale nebyl já. A přesně takovým způsobem to máme, hádám, všichni nadšenečtí pisatelé. Chceme mít svůj rukopis a abstraktní volbu ve vyjádření, protože to činí dané jedinečným a tím nemyslím úpornou snahu pisatele o nějaký formát, ale jasné vnoření se do konkrétní hudby. Přeci jen být za každou cenu nad věcí a vlastně i nestranný, tak od toho je tu Fullmoon a jemu podobní. Tenhle styl sice zavedla Apačka (a tiše přeju klid její duši), ale vzápětí se z toho stal fenomén. Ale abych se vrátil k podnětu reakcí: milé S, neber toto jako nějaký ostrý výsledek odsouzení tvé reakce. Je to diskuse, volné povídání s názory různých lidí. Ten tvůj respektuji a rozumím mu, jen si dovolím jej přehodnotit na příliš wikipedický. Ono je ve skrze snadné napsat holá fakta o daném materiálu a jít přímo k věci, ale kde jsou emoce? Kde je důsledek působnosti? Není pak škoda si nepřečíst dojmy, které nahrávka vyvolala?

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky