Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Stairway Maze - Kelevra

Stairway MazeKelevra

Victimer1.1.2020
Zdroj: CD digipack // promo od labelu
Posloucháno na: notebook / minivěž
VERDIKT: Elektronický projekt ze severu Ruska, který plní co si předeslal. Pocit duševní izolace a nástrahy moderního světa jsou všude kolem nás. Nemožnost se vymanit roste.

Elektronický underground Aliens Production nespí a dává o sobě znovu vědět. Za jeho poslední návštěvou stojí práce Denise Tverdokhleba, uměleckého samotáře z ruského města Petrozavodsk. To on pohání neživé ústrojí Stairway Maze a jeho atmosféricky temnou němou tvář. Tento projekt předloni vypustil do světa svou první nadílku Hollow Spaces, aby na podzim 2019 přišel s pokračovaním. Stairway Maze plně odpovídá zaměření Aliens, produkuje instrumentální muziku na pomezí IDM / EBM a pár dalších prvků, jehož finální provedení lze považovat za smyslné.

 


V popředí je atmosféra a silná pocitovost svádící k navození potřebné nálady v důvěrně známém prostředí znamenajícím past. Žádné další překvapení nečekejme, tohle je druhý díl neuskutečněné cesty z města. Kelevra je druhé album souboru a emocionální koláž deseti songů, jež povznáší i ubíjí zároveň. Je v nich naděje spjatá s bezvýchodností situace, posmutněle pulsující romantika schovaná za zdmi panelákových monster, které trhají veškeré představy na únik z jejich dosahu ve dví.


Kelevra je náladovou kolekcí, jenž sebou nenese nic nečekaného, ale její zpracování umí rozproudit emoce. Vidění, které běžně nevidíte a vnímání ve stavu zavřených očí. Je to políček moderní době s využitím všech dostupných moderních prostředků. Paradox? Symbolika. Je s potěšením, že Denis nenechává svou hudbu ustrnout v jedné poloze, ale snaží se ji posouvat a nechat nakouknout do různých poloh a sfér. Jako třeba v lehce orientální Hail to Barbarians s doprovodným ženským vokálem a bubínky. Ženský vokál je slyšet i v osmé Follow The Blind. Já pak tradičně ulítávám na těch tvrdších kouscích, jako je třeba Anomaly a The Chase, ze kterých jdou víc do popředí EBM prvky.


Vedle těchto skladeb jsou osudem alba ty nejchytlavější - v mém případě jde o dvojku X a Frostbite. Kromě jednou zmíněného zpěvu čekejme jen pár klasicky zabudovaných filmových dialogů a nechme hudbu hudbou. Ta plyne a snaží se vyvolat správné emoce. Musím říci, že Stairway Maze je projekt, kterému se to daří trochu nenápadně. Mé pocity z nahrávky nejsou nijak významné, ale snažím si ten pocit směsi zmaru a naděje osvojit.

 


Stairway Maze na svém druhém albu tiše i důrazněji pulsují a nechávají nahlédnout do svých beze slov vyvolaných otázek. A nechat vás zkusit odpovědět. Je to docela křehký vztah, jak album Kelevra samotné, tak ten můj k němu. Parametry šlapavé náladové elektroniky splňující dílko, radost a náklonnost v jednom, bariéry exkluzivity však neprolomeny.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Bhut / 25.11.21 7:50

Konečně nějaká diskuse :) Takže můj názor je ten, že se musím zastat svého redakčního kolegy. V obecné rovině mám rád, když má někdo svůj styl a právě ten Victimerův je mi velmi sympatický a rovnou se i přiznám, že mnohdy i inspirativní. A za další je to přesně tak, jak psal Corrvuss a Jirka - má-li hudba nějaký smysl, který v posluchači vyvolává určité výjevy, tak proč se o ně nepodělit? Já v tom právě vidím autorovo vcítění se do daného muzikantství a důkaz toho, že mu poslech podobného není lhostejný, ale něco v něm vyvolává a působí na něj. Nejlepší pak je si materiál pustit a objevit v něm ty momenty, které jsou popisovány. Sám jsem třeba takhle napsal recenzi na Sigh, kterou dodnes chápu jako živý komentář k poslechu. A když už tu píšu o sobě, tak i uvedu určitou výtku, kterou jsem dostal od svého letitého kamaráda (byl mi i za svědka na svatbě), že když četl jistý rozhovor v jistém tištěném zinu, tak nabyl dojmu, že bych mohl některé formy pojmout jinak, že mu to takhle připadá hrozně malé. Má odpověď byla prostá: to bych pak ale nebyl já. A přesně takovým způsobem to máme, hádám, všichni nadšenečtí pisatelé. Chceme mít svůj rukopis a abstraktní volbu ve vyjádření, protože to činí dané jedinečným a tím nemyslím úpornou snahu pisatele o nějaký formát, ale jasné vnoření se do konkrétní hudby. Přeci jen být za každou cenu nad věcí a vlastně i nestranný, tak od toho je tu Fullmoon a jemu podobní. Tenhle styl sice zavedla Apačka (a tiše přeju klid její duši), ale vzápětí se z toho stal fenomén. Ale abych se vrátil k podnětu reakcí: milé S, neber toto jako nějaký ostrý výsledek odsouzení tvé reakce. Je to diskuse, volné povídání s názory různých lidí. Ten tvůj respektuji a rozumím mu, jen si dovolím jej přehodnotit na příliš wikipedický. Ono je ve skrze snadné napsat holá fakta o daném materiálu a jít přímo k věci, ale kde jsou emoce? Kde je důsledek působnosti? Není pak škoda si nepřečíst dojmy, které nahrávka vyvolala?

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky