Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Projekt Star One jsem si napoprvé nechal ujít bez povšimnutí. Má hanba se opakovala i u druhého alba z roku 2010 – „Victims Of The Modern Age“. Nečekal jsem, že Arjen ještě oživí svůj přímočařejší spolek, kde se míří z první na branku. Sestava se podařila dát dohromady stejná jako na prvotině, plus zajímaví hosté u mikrofonu, ostatně jako vždy. Vyšel plán nalákat i velký hlas Tonyho Martina (na CD 2 u limitované edice), sic se jeho výraz s věkem tenčí, ale stále to tam má a dává vzpomenout na dlouhá léta, kdy hrdě nesl břímě Black Sabbath.

Star One - „Digital Rain“

V druhém pokračování Star One se už toliko netlačí na rychlost a přímočarost jako u prvotiny. Počin z roku 2010 lze směle zařadit po bok metalových oper, které tvoří Arjen v domovských Ayreon. Přímočařejší zářezy zde jsou také, ale nedominují, jen dotvářejí rozmanitost kolekce. Podobnost s Ayreon se projevuje i v produkci alba, která přijala hutný současný zvuk a především přiostření kytar je markantní. Celkově zvuk alba hodnotím pozitivně (na dnešní ořež-setni marast). Arjen jede ve svém komponovacím rytmu a má naprosto volnou ruku, který vlastní projekt zrovna provětrá. S poslechovostí „Victims Of The Modern Age“ nebude mít nikdo problém, řekl bych, že je návykovější než prvotina, neb síla některých motivů a nálad se tlačí k vrcholům umění Lucassena. Obratný to jest pán manipulátor, který vždy svoji doktrínu dokáže vylepšit nějakou nečekanou surovinou.

Star One - „Victim Of The Modern Age“

Vesmírné klávesové hemžení rozstřeluje strojově přesný Warby, šrámy nehostinného prostoru plného záření, které se nespojuje s lidským zdravím, tvoří hutné kytarové riffy, kterých jsou mraky. Baskytara salvuje dávky a vokalisté stoupají atmosférou ke vchodům do červích děr. Přitvrzené kytarové souboje s klávesovým preludováním zde dostávají další rozměr. Ten ředí dojem z opakování se, což se rozhodně děje. Star One v roce 2010 je producírování se ve známém lese, kde víte o každé nutné odbočce a palouku, z nichž se stávají pozorovatelny vesmírných dálav a dobrodružství s tím spojených. Ale přiznám se, že síla skladeb mě přesvědčuje o kvalitách materiálu. Sobecky tlumím vnitřní hlas, že to je vlastně stále tatáž písnička, není. Síla motivů a melodií mě utužuje v blažení si v dalším putování, které mi Lucassen připravuje.

Vlet do prostoru fantazií na albu probíhá bez jediného odřeného plátování hvězdoletu. Překvapení mi jest však způsobeno titulní skladbou, kde dochází ke sňatku holandského folklóru s kosmickým prachem. Lucassen znovu dokázal, že má cit i pro něco jiného, než by se u něj dalo považovat za tradiční. Fantastická jízda založená na jednoduchém spodku, geniálně seskládané vokály a jejich využívání beze zbytku, včetně drhnoucího Dana Swanö. Řekl bych středobod alba, buď skladbu zavrhnete, nebo její síle jednoduchosti propadnete a necháte se unášet tam, kam je libo. Další putování se nebojácně odpichuje od hard rocku, ale beru to pouze jako představec pro nahození tryskového pohonu a neskutečnému letu kolem nevyzpytatelných výronů hmoty na druhé straně za horizontem času. Zmíněný hard (space) rock není brán na paškál ojediněle, odkazy na Hawkwind či Van der Graaf Generator bijí do očí, stejně jako schopnost je přetvářet k obrazu svému.

Star One - „24 Hours“

Arjen byl vždy mistrem barev různorodých nálad a svoji paletu ani tentokráte nenechal vyschnout. Mění tempa, rychlosti, bombastiku s fantasy plochami, technično s jednoduchostí, temnost s nadějí, stísněnost s nekonečným prostorem vesmíru. Sci-fi rejstříky Arjenovi vždy pasovaly k pleti, zvláště jsou-li umně spojeny s nakažlivými melodiemi a neoprog přístupy, které zaručují spoustu výtečných okamžiků a neotřesitelných vrcholů. To, že se toto opakuje na téměř každé nahrávce hlavního tvůrce, nemůže být po letech náhoda. Vkrádavý rýpal, poukazujíc na opakování se, tady stále číhá, ale hlavu nevystrkuje, neb by mu ji ustřelila dobře mířená kvalita celé nahrávky.