Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

/ zpátky na seznam recenzí
Steve Hackett - Wolflight

Steve HackettWolflight

Mirek M20.5.2015
Zdroj: FLAC, mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: všem možném
VERDIKT: Ani po pětačtyřiceti letech aktivního působení na hudební scéně studna kreativity jménem Steve Hackett nevysychá a jeho alba jsou stále velkým posluchačským zážitkem. Výjimkou rozhodně není ani novinka "Wolflight", která opět v nadstandardním balení přináší vše, co na jeho tvorbě tolik milujeme.

Britský kytarista, zpěvák a skladatel Steve Hackett bezesporu patří k nejvýznamnějším osobnostem historie rockové hudby. Do ní se nejvýrazněji zapsal především svou účastí v nejslavnější sestavě progresivně-rockových průkopníků Genesis, s nimiž působil od počátku sedmdesátých let a podílel se na vzniku jejich nejlepších alb. Roku 1977, kdy tuto kapelu opustil, už měl za sebou i ceněný sólový debut "Voyage of the Acolyte" a v současnosti má na svém kontě již kolem dvaceti řadových počinů.

 

Steve Hackett

 

S aktivitou rozhodně neustává ani v této dekádě. V ní už stačil vydat (vynikající) předchozí řadovku "Beyond the Shrouded Horizon", oživit formou dalších dvou počinů a rozsáhlého turné odkaz Genesis, vydat prvotinu společného projektu Squackett s Chrisem Squirem, basákem další prog rockové legendy Yes, a nyní přichází konečně na řadu i čerstvá novinka "Wolflight".

 

Přestože na ní Steve zachovává svůj specifický muzikantský i skladatelský rukopis, který se po léta prakticky nemění, jeho hudba jakoby neustále odolávala zubu času. Ačkoliv už ji nelze označit za v pravém smyslu progresivní jako kdysi, stále si zachovává hudební nadhled a aktuální vyznění, byť s lehkým retro nádechem. Nemalý podíl na tom má zajisté i spolupráce s producentem, skladatelem a klávesistou Rogerem Kingem. Ta započala roku 1999 a albem "Darktown" a od roku 2006 a desky "Wild Orchids" se pak King stává i spoluautorem velké části skladeb. Na následujícím počinu "Out of the Tunnel's Mouth" se k autorskému tandemu přidává i jistá Jo Lehmann, která se později stane životní partnerkou a manželkou Hacketta.

 

 

Kromě těchto dvou zásadních persón Stevovy současné tvorby nelze opomenout ani hostování již zmiňovaného Chrise Squira, který se ale tentokrát mihne jen v jedné skladbě. Ty ostatní nicméně na baskytaru famózně zvládá Nick Beggs, kterého prog rockoví fajnšmekři znají ze sólovek další ikony žánru Stevena Wilsona a objevuje se zde opět i řada hostujících hudebníků. Instrumentální bohatost a pestrost zajišťuje celá škála pro rockovou hudbu netypických nástrojů jako housle, viola, saxofon, harmonika, banjo, oud, duduk či didgeridoo.

 

Výsledkem snad ani nemůže být nic jiného, než opět naprosto precizně pojaté, skladatelsky nesmírně nápadité a hudebně strhující dílo s podmanivě melancholickou atmosférou, které milovníky Hackettovy tvorby zkrátka musí nadchnout. Z mistrovy nenapodobitelné kytarové hry opět běhá mráz po zádech a s přehledem zvládá i vokální party, které se sice nevyznačují bůhvíjakým pěveckým rozsahem, ale velmi zdařile umocňují melancholično celého alba a podtrhují Stevovo nezpochybnitelné charisma.

 

 

Ani po pětačtyřiceti letech aktivního působení na hudební scéně studna kreativity jménem Steve Hackett nevysychá a jeho alba jsou stále velkým posluchačským zážitkem. Výjimkou rozhodně není ani novinka "Wolflight", která opět v nadstandardním balení přináší vše, co na jeho tvorbě tolik milujeme. Včetně ducha starých Genesis, který se nad jeho tvorbou (narozdíl od dalších bývalých kolegů z kapely) neustále vznáší. Takhle by měly vypadat desky "zasloužilých" rockových umělců. Excelentní práce!


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Mirek M / 20.5.15 15:30odpovědět

Ano, obal je tentokrát takový kýčovitý, taky se mi nelíbí. Hackettovy sólovky mám rovněž ze všech členů Genesis nejraději. Vlastně asi i raději než alba Genesis poté, co od nich odešel.

Jirka D. / 20.5.15 20:56odpovědět

Moje gramodesky Genesis končí u Selling England by the Pound vč., čímž se možná o něco ochuzuju, ale tak nějak mi to stačí. Možná časem....

Jirka D. / 20.5.15 13:53odpovědět

Výborná deska, bezvadně ošetřený zvuk a radost poslouchat. Ten odkaz 70. let a éry Garbrielovských Genesis je skutečně slyšet a možná i s tím souvisí ta věc, že ze všech pozůstalých mám Hackettovy desky asi nejraději. Jen teda ten obal, ten se nepoved.

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky