Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Steve Von Till - Alone in a World of Wounds

Steve Von TillAlone in a World of Wounds

Monachos12.5.2025
Zdroj: mp3 (320 kbps) // promo od vydavatele
Posloucháno na: pc / mobil
VERDIKT: Steve Von Till na tomto albu pokračuje v hledání hlubšího spojení mezi člověkem a přírodou a snaží se zacelit rány na duši člověka i Matky Země.

Je to již 25 let, co Steve Von Till vytvořil debutové album svého sólového projektu, který nese jeho jméno. Pro lidi, kteří ho znali jako člena post-HC/metalové bestie Neurosis, to byl trochu šok. Přiznám se, že pro mě taky, ale jeho „deep folk“ jsem si poměrně rychle oblíbil a postupem let jsem dokonce začal tuto jeho hudebně-poetickou formu upřednostňovat před jeho domovskou kapelou. 


Alone in a World of Wounds jakožto nové album navazuje tam, kde předchozí No Wilderness Deep Enough skončilo, a zahajuje novou éru tvorby tohoto zádumčivého barda. Na prvních čtyřech albech byly hlavními složkami hudby kytara a jeho hlas. Zpěv zůstal, ale „kytarové časy“ jsou (zřejmě) pryč. Možná i vlivem jeho ambientního projektu Harvestman se ze Steva- písničkáře stal Steve- skladatel, kterému už k vyjádření hudebních nápadů nestačí jen kytara. Ke zhmotnění svých hypnotických elegií využívá kromě různých studiových mašinek a syntezátorů také malý orchestr. Kromě Steva se na nahrávání nového alba podílelo dalších 8 hudebníků. Steve však neodložil svou kytaru někam za skříň, kde na ni sedá prach. Na aktuálním opusu je přítomna ve své elektrické i akustické podobě. Nehraje sice zdaleka tak důležitou roli jako v minulosti, ale má zde své nezastupitelné místo. Dominantními nástroji na tomto albu jsou klavír, který obsluhuje sám Steve, a violoncello Brenta Arnolda. Z méně tradičních nástrojů bych zmínil především francouzský (lesní) roh, jeden z nejsmutnějších a zároveň nejmajestátnějších nástrojů. Přestože se objevuje pouze ve dvou skladbách, zanechává silný dojem, který ve vás zůstane ještě dlouho. 

 

Steve Von Till


Navzdory nástrojové pestrosti je to stále ten starý dobrý Steve. Hluboké, táhlé, zádumčivé melodie, strohý minimalismus a katarzní temnota plující po ambientních plochách. Nedávno jsem se setkal s uštěpačným komentářem, že Steve Von Till je „ten týpek, co už dvacet let hraje pořád stejnou písničku“. Svým způsobem je to pravda. Steve je konzistentní a autentický, protože jeho osobnost je vyzrálá a pevná jako skála. Výstřední a rebelské období hledání sebe sama už má dávno za sebou. Našel už sám sebe a je zakořeněný stejně hluboko jako staletý dub. Na druhou stranu bychom mu křivdili, kdybychom řekli, že se do omrzení opakuje a požírá sám sebe. Nejen jeho poslední dvě alba jsou důkazem, že chuť k hudebnímu experimentování a objevování nových zvukových prostorů je mu stále vlastní. To vše se děje na úzce ohraničené ploše minimalismu, a proto jeho hudba vyžaduje maximální soustředění a bdělou pozornost. Je to hudební meditace, transcendentální zvukový rituál, který zpomaluje dech i tep a mysl levituje v bezčasí. 


Steve Von Till je stále věrný svým folk/blues/country kořenům, i když už nejsou tak slyšitelné jako na jeho prvních albech. Alone in a World of Wounds není jen abstraktní symfonie, která se vznáší kdesi v nebeských výšinách, daleko od smyslového světa. Steve stále skládá písně, které zavánějí autentickou člověčinou a živočišnou mystikou přírody. Jeho hluboký, nedokonalý vokál dodává písním okouzlující zemitost. Steve si je vědom hranic svého hlasu a dokáže s ním pracovat velmi promyšleně, a přitom se nebojí prozkoumávat nové cesty, aniž by přepínal své síly. Příkladem toho je zdánlivě nevinné, ale odzbrojující emotivní „hmkání“ použité jako refrén ve skladbě Horizons Undone. Skladba The Dawning of the Day (Insomnia) zase poukazuje na to, že Steve je nejen hudebník, ale také básník, a tak v ní místo zpěvu slyšíme „jen“ jeho magický hlas recitující vlastní verše za působivého doprovodu klavíru a violoncella.

 

Samotný název alba byl inspirován citátem lesníka a environmentálního filozofa Aldo Leopolda z almanachu A Sand County Almanac: „...jedním z trestů za environmentální výchovu je, že člověk žije sám ve světě ran.“ Steve na tomto albu pokračuje v hledání hlubšího spojení mezi člověkem a matkou přírodou. Právě zde vyvěrá pramen spirituality a katarzního smutku, který se ladně vine jako had celým albem. V tomto kontextu se album Alone in a World of Wounds stává jakýmsi šamanským léčebným rituálem - psychedelickým zážitkem, který má zacelit rány na duši člověka i Matky Země.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky