Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Steven Wilson - The raven that refused to sing (and other stories)

Steven WilsonThe raven that refused to sing (and other stories)

Jirka D.1.4.2013
Zdroj: CD + DVD-V (5.1 mix) , limitovaná digibook edice (KSCOPE 241)
Posloucháno na: Technics SL-PG390 / SONY TA-F 730ES / ELAC CL 82
VERDIKT: Steven Wilson dělá svět kolem mě snesitelnějším místem a opakovaně potvrzuje, že i v dnešní hudební produkci lze najít skvělou muziku. Díky, Wilsone!

Jeden můj kamarád mi nedávno řekl, že aby si vůbec mohl užít soudobou muziku, musí na chvíli zapomenout na všechny legendární kapely a zásadní nahrávky. Naštěstí jsou tu i taková jména, u nichž nemusíme opatrnicky našlapovat a kličkovat mezi kupkama psích bobků, ale můžeme klidně a jasně napsat, že tady jde nejen vzpomínat, ale i srovnávat.

 

Steven Wilson se pro nahrání této desky s poetickým názvem „Havran, který odmítl zpívat“ obklopil řadou famózních muzikantů a pokud budeme pátrat po příčinách, proč album tak skvěle funguje, tady se jedna nabízí. V sestavě se objevuje dlouholetý spoluhráč, jazzmen Theo Travis (flétna, saxík, klarinet), či další jazzman a hráč na klávesové nástroje – Adam Holzman, který se mihnul i u samotného Milese Davise. A nezmínit nelze ani mistra rytmiky Marco Minnemanna. Celý fígl pak spočívá ve schopnosti všech zúčastněných muzikantů usměrnit svá ega a hráčská mistrovství směrem k vytvoření fungujícího celku, protože sklouznout k exhibičnímu cvičení by bylo snadné. Muzikantství není akrobacie, muzikantství je nápad a myšlenka, a hráčské dovednosti jen prostředek, jak to předat ostatním.

 

Na album se dostalo šest skladeb a každá z nich je skvělá. Každá z nich by běžné kapele vystačila na půlku desky, tolik motivů a nápadů v nich je. Každá z nich je zhudebněný příběh, příběh s myšlenkou a lehkou duchařinou. Každá skladba je jedinečná a poznatelná od těch ostatních, každá je svým způsobem unikát. A už vůbec tu nemluvím o práci s aranžemi, o kompoziční skládance, o perfektně odvedené práci na grafice desky, o samotné edici, o zvuku,... Tohle vydání (se vším, co k tomu patří) je rukavice hozená do placu všem.

 

Přes všechen perfekcionismus a nesporné kvality každého jednoho člena se deska výborně poslouchá. Skvěle šlape, funguje, plyne lehce, samozřejmě, nekomplikovaně, je v ní nadhled a radost, ryzí muzikantství. Přesto není snadná, vyžaduje klid, chce to dřepnout si do křesla a poslouchat, objevovat, nechat se ovládat, zamýšlet se nad každým příběhem, číst texty a pátrat. Vyžaduje posluchače vnímavého a připraveného, pak se ale odmění a vydá ze sebe maximum.

 

Jiný můj kamarád komentoval titulní skladbu, že „nebejt stokilovej chlap, rozbrečím se jako želva“. A to je přesně ono! Steven Wilson je mistr emocí, nálad a citu, ví, kdy přidat a rytmicky vykreslit dramatickou část, a kdy naopak přejít do lehkých klávesových rejstříků a nechat posluchače vykoupat ve vlastním smutku. A smutku je na albu víc než dost, je skrytý mezi řádky i otevřeně přiznaný v textech příběhů, cítíte ho přímo fyzicky. Art rock? Impresionismus? Můžete si zajet do Musée Marmottan a mrknout na Impression, soleil levant. A nebo si pustit nového Wilsona. Bude vás mrazit.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Honza K. / 9.4.13 20:40odpovědět

Je to opravdu výborné, ale SW už se v minulosti zadařilo lépe. Obecně vzato, ne jen mezi sólovkami.

Sorgh / 5.4.13 8:24odpovědět

Téhle desce děkuju za to, že se ze mě stal "wilsoňák" a nemyslím tím ten brněnskej lesopark. Parádní kolekce, která bude aspirovat na moje album roku.

Milan "Bhut" Snopek / 4.4.13 8:55odpovědět

Když to obecně všichni tak chválí, rozhodl jsem se tomu trošku věnovat. Nuže... ne-e, tohle není můj šálek kávy. Melancholická hudba mi nevadí, ale u tohohle bych asi usnul. Přiložená skladba, mi začala bavit asi dvě minuty před koncem. Nejsem hoden a ve vašich očích budu patrně barbarem :)

Ruadek / 2.4.13 12:50odpovědět

I já se přidávám - jako znalec jeho ostatních působišť si užívám jinou polohu, kterou tento hudební mág zaujímá. Je to technické, zasněné a prostě... Wilsonovské.

David Kasík / 2.4.13 10:41odpovědět

Mně naopak přijde krásně přirozená, vzdušná... v porovnání s takovým posledním albem Porcupine Tree je to radost...

Deli / 1.4.13 15:02odpovědět

Já už mu to žrát přestávám... Co se týče sólovek, první mne bavila nejvíc, druhá o kousíček míň, třetí ještě míň. Přijde mi už až moc perfekcionistická, uměle dokonalá, ála Dream Theater. A to mne od poslechů odrazuje... Každopádně titulka je boží a videoklip za 11b/10.

Victimer / 1.4.13 9:10odpovědět

Opravdová libůstka! Tahle deska s genialitou nehraničí, rovnou jí polyká.

-krusty- / 1.4.13 8:58odpovědět

Tak! Rozhodně nejlepší Wilsonova sólovka...aniž bych ty předešlé označoval za slabé. Sakra, jak je možné, že mu to ještě pořád vychází a my mu to pořád ještě žereme...??? :-):-):-)

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky