Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Steven Wilson se dvěma posledními alby vyřádil na parketu progresivního rocku takovou měrou, že nasytil své posluchačstvo na několik let dopředu a sebe možná taky. Po krátkém intermezzu a vylízání misky skrze 4 ½ ale hra nekončí a majstro roztlačil svou kárku na další cestu, která otevírá náruč popové koketerii. Avizování změny kurzu splnilo roli přípravy posluchačského ústrojí na poněkud jiný šálek Wilsonovy kávy, singl Pariah pak trochu nešťastně vytrhl z několikaletého spánku pochyby o tom, zda záměr, který se Wilson rozhodl realizovat, je opravdu tím pravým ořechovým.

Prvotní oťukávání alba To The Bone naznačilo, že to s tím “vyměknutím” nebude tak horké a věren svému zažitému rukopisu vydává se Wilson na výlet jen pár bloků od svého sídla, blíže srdci města, kde to se setměním ožívá duněním a barvami. Oproti předchozím semknutým nahrávkám je To the Bone hravější a méně konzistentní, což je zjevné zejména ve fázích, kdy se pop rockové skladby prolínají s prog rockovými střípky a veselé hrátky s heliem střídají temnější nálady. Blik, vracím se do minulosti, někam ke konci devatesátých let a nespoutané invenci Porcupine Tree a vidím jasně, že ani tento element, tyto průlety různými vrstvami atmosfér nejsou nic nového, co by mohlo zaskočit posluchače, který s Wilsonovým pozemským dílem strávil už nějaký ten čas. Můžete si stěžovat, že klima nahrávky se nedá uchopit, ale na druhou stranu ani jednolitost nebývá bez nevinnosti. Plus minus je tedy vše při starém, z To the Bone na jedné straně vyvěrá bezstarostnost a odlehčená satira lidskosti, na druhé straně jde Wilson hlouběji a pluje ve chladnějších vodách.

Jestli cítíte, že směřuji k problému, trefili jste se. (Můj) problém je ten, že deska vlastně začíná až ve druhé třetině. Jakoby Wilson zaspal začátek, nahrávka ve svých úvodních minutách působí vlažně. V lesku těžkého direktu Luminol nebo gravitačně neodolatelné 3 Years Older song To the Bone prostě bledne, ať přivírám co se dá, a následující Nowhere Now, která spíš než Wilsonovu sólovou klasiku připomíná zbloudilý fragment z nedochucené poslední studiovky Blackfield, také list neobrátí. Dno nahrávky pak spatřuji ve skladbě Pariah, která formálně patrně netrpí výraznými nedostatky, ale podle mě na posluchače strašně spěchá ve snaze zalíbit se a tím vlastně pohřbí veškeré pátrání po její možné pravé podstatě. Od druhého poslechu ji beru jen jako - a autor promine - komerční přestávku před dalšími, už mnohem vřelejšími minutami.

Počínaje Same Asylum as Before se nálada začíná měnit, zdánlivě stejná forma má najednou jinou teplotu a aroma, dalo by se hovořit i o napětí - zkrátka něco se děje. Emocemi nabitá Refuge je konečně intenzivním zážitkem, který od křehkého začátku po vypjaté finále skladby nepolevuje, za čímž mimo jiné stojí i perfektní Mark Feltham se svou harmonikou. Penetrating (pardon, Permanating) je pravým opakem, ale oldies disco a vysoký Wilsonův hlásek funguje jako nečekaně výživný životabudič. Od těchto okamžiků už není nic, co bych mohl albu vytknout. Za vrchol nahrávky považuji (i stopáží) vyčnívající Detonation, která svým hypnotickým minimalismem a stupňováním napětí představuje Wilsona ve formě, v jaké si ho přeji slyšet. I zprvu nevýrazná závěrečná kapitola Song of Unborn mě časem přesvědčila, že je na albu a v citlivém bodě konce oprávněně a jestliže Pariah svým široce rozevřeným klínem působí přízemně, Song of Unborn naopak jako zdánlivě netečná boduje.

Pakliže nahlížím na To the Bone jako na důkaz, že Wilson je svobodný umělec, který si dělá, na co má zrovna chuť, klidně neváhá obnažit své posluchačské preference z mládí a přetavit je do vlastní tvorby, pak je vše v nejlepším pořádku. S tímto pohledem si ale vystačí jen málokdo a ani já nedokážu přehlédnout pohublé křivky, které album v některých oblastech má, zejména na začátku. Máme-li tu nový prvek v jeho sólové tvorbě, pak je to závan profesorství. A to já bych raději jinou vůni.