Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Stolen Kidneys - Ruin

Stolen KidneysRuin

Symptom31.1.2025
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: PC / Adam Audio A7V / Marshall Minor
VERDIKT: Poselství recenze zkondenzované do jediného výrazu by znělo: vkus².

Finská čtveřice povznáší špínu post-hardcoru na úroveň kvality, která snese srovnání se světovými standardy. Hudba není sport a neměla by být zaměřena na výkon, ale stupnice hodnocení složená z poměru intenzity a množství hudebních myšlenek ukazuje vysoká čísla se stále stoupající tendencí. V tomto ohledu mají Stolen Kidneys silný mandát a podpořeni dobrým zvukem, co podtrhuje kompozici, je Ruin jasnou volbou.


Úvodní riff jedničky Lone vrže jako Korn na začátku své hvězdné kariéry, vrže tedy dobře. Přítomnost ducha z Bakersfieldu zaznamenáte i v dalších částech desky a byť bych si asi nevsadil, že jde o přímou inspiraci, těší mě to. Tato sbírka skladeb je víceméně monotematicky zaměřená na tvrdost, která dominuje, přesto se najde dostatek příležitostí povolit zaťaté pěsti a v klidu vydechnout. Intro jinak intenzivní trojky Trail The Bliss sází na atmosféru a i když skladba zvolní do mezihry, zachová si ostrou hranu. Kytary mají přísný až hrozivý zvuk s dominancí ve vyšších středech a slušnou porcí těla v nižších středech. Vokál je srozumitelný, byť možná o decibel dva moc zapuštěný do hudby. V závěru skladby se nečekaně rozsvítí větší porcí reverbu.


Při energické čtyřce Broken Silence jsem zavzpomínal na starou dobrou Sepulturu. Blýskla se tu nejen kapela, září i mistr zvukař Tom Brooke (Khuda, NYOS) ze studia Tonehaven. Těžký nápor kytar a virblu v intenzivnějších momentech občas vypínají kopák, ale jen co se vrátí, hned si spokojeně pomlaskává. Indiánské jméno pětky Last Embrace by nejspíš znělo Burácející Hrom, kvůli mimořádné tíze kytar. V částech, kde tu bicí plní vedlejší roli pod frenetickou kytarou, se dopouštějí možná až příliš velké setrvačnosti a chybí jim zahrát o pár not na víc.


Závěr alba je ve znamení epické pecky na rozloučenou, Breathe The Moment hladí i drtí zároveň. Pomalé pasáže staví na minimalismu melodické kytarové linky, bubnech a hlasu. Sešlápnutím zkreslení vtrhne do oázy klidu atomový výbuch a chaotické hemžení disharmonických tónů, co zaplaví nadšením každého milovníka dobře zahraného hácéčka. Stolen Kidneys mají jak vizi, tak nadání zhmotnit své hudební puzení do formy, kterou je radost opakovaně poslouchat. Songwritingem hudba příliš nepřekvapuje, šikovně kombinuje žánrové desatero s různorodostí a krásně zapadá do playlistů easy-to-listen a all-day-every-day.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

parlost / 3.8.14 13:17

Pro mě je Mike Oldfield jeden ze svaté trojice: Pink Floyd, Vangelis, Mike Oldfield. Hudbu jsem začal poslouchat jako -náctiletý v druhé polovině let devadesátých a Mike Oldfield byl myslím druhý autor (po Vangelisovi), který mě chytl za srdce albem Islands, ke kterému jsem se nějak náhodou dostal. Pro mě jsou nejlepší alba. Crises (1983), Islands (1987), Tubular Bells II. (1992), Voyager (1996), Guitars (1999). Následný odklon od kytarové hudby, které započalo už paradoxně albem Tubular Bells III. mě zase tak moc nesedl. Jako mladší jsem si i říkal, že by bylo super, kdyby Mike překvapil rockovým albem ve stylu let osmdesátých. Stalo se téměř o patnáct let později a přiznám se, že při poslechu prvního singlu (Sailing) jsem byl nepříjemně překvapen. Ostatní písně jsou naštěstí laděny jinak, ale i tak je pro mě album trochu zklamáním. Celkově mě přijde monotónní, bez nějakých výraznějších kytar, zapamatovatelných okamžiků a trochu mě i zarazilo, že vše zpívá jeden (byť dobrý) zpěvák. Nicméně jak už v mnoha recenzích zaznělo, toto album se musí naposlouchat. Po více posleších jsem k němu byl smířlivější. Jsou okamžiky, které se mi líbí docela dost: např. kytarové sólo v Castaway či píseň Nuclear. Každopádně Mike už má své "odskládané" a nedá se čekat, že by v současném věku nějak hýřil inovativností a kreativitou. Ostatně po The essential Mike Oldfield (1997) se už jeho hudba čím dál více množila odkazy na Tubular Bells a další starší věci (např. vyloženě nevhodné zařazení jinak celkem slušné písně Man in the Rain do alba Tubular Bells III., ke kterému tato "kopie" Moonlight Shadow měla připoutat pozornost). Takže pro mě je to slušné album, avšak není dost dobré na Mika. Nicméně, Mike za svou kariéru byl už párkrát v útlumu, aby následně šokoval nějakým excelentním albem.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky