Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Stone Gossard - Moonlander

Stone GossardMoonlander

Jirka D.27.8.2013
Zdroj: FLAC
Posloucháno na: SONY CDP-XA5ES / SONY TA-F 730ES / ELAC CL 82
VERDIKT: Moonlander je hodně osobní deska - cizím vstup povolen, ale našlapujte zlehka.

Stone Gossard na svém druhém sólovém albu představuje pestrou paletu barev vlastních nápadů a zcela přirozeně ohýbá rockový žánr na všechny světové strany. O nějaké kompaktnosti nebo ucelenosti nahraného materiálu nemůže být vůbec řeč, ale co na tom záleží, když dosažená pestrost nekřičí, nevynucuje si pozornost za každou cenu, ale pouze provádí svého posluchače po rozličných cestách autorova umění? Rozhodně nebudu tvrdit, že deska „Moonlander“ je geniální, převratná a inovativní, není a ani její ambice tak vysoko nesahají. Jde pouze o sbírku písní, které chtěly ven, na světlo, ale to „pouze“ si raději nepodtrhujte.

 

 

Už jen fakt, že desku poslouchám zhruba měsíc stále dokola, znám ji zpaměti a určitě se k ní budu vracet i po napsání recenze, je privilegium, jehož platnost není ani náhodou obecná. Spíš naopak. Těžko odhadovat, jestli je na vině přibývající počet letokruhů, ale dokonce ani popis „it’s a song about love and its astronomical odds“ už mi není proti mysli a lehce načančanou přearanžovanost titulní „Moonlander“ pouštím z hlavy. Setkávám se s tím na desce častěji, vítal bych syrovější podobu jdoucí přímočařeji k podstatě rocku, ale možná ještě větší počet letokruhů páně Gossarda je příčinou, že autor nešetřil menší pompou a nástrojovou bohatostí. Nádech americké roztomilosti pro děti nám na evropském kontinentu možná přijde lehce přitažený, ale když si přiznáme nemalou roli Gossardovy dcery na dotažení alba (vč. krásně zpracovaného, variantního artworku), věci najednou dostávají smysl a řád. Ano, je to hodně osobní deska - cizím vstup povolen, ale našlapujte zlehka.

 

Pokud snad některým stále chybí nevyslovená paralela s Pearl Jam, tak zajisté, Stone Gossard je jejich kytaristou, ale to je tak všechno. Kromě baladické „King of the Junkies“ a několika drobných elementů průsečíky nenajdete a myšlenky na nějakou recyklační linku pusťte rovnou z hlavy. Jsou to dva různé světy. À propos zmíněná skladba je skvělá.

 

Pestrosti kolekce napomáhá i různě hluboká rozpracovanost jednotlivých skladeb a možná až při srovnání „I don’t want to go to bed“ s „Witch doctor“ lze pocítit ten propastný rozdíl. Propastný? Řekněme spíš tvůrčí, nazvěme ho autorovou fantasií, skladatelskou pohodou i bezesnými nocemi s rozdělanou pasáží... šermujme se slovy, nebojme se je použít, když skutečnost cítíme právě tak a ne jinak. „Moonlander“ je prostě deska svobodná, uvolněná a stejně tak je třeba ji přijímat, vše ostatní je vedlejší.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

james / 7.3.14 12:30

Jojo, máš recht. Osobně bych hodnotil tak 7/10. Není to nic, co by mě uráželo, nic co by mě zvedlo ze židle. Neuráží a dokonce obdivuju tu neskutečnou spoustu práce, co to muselo dát. A určité momenty na koncertech, kdy vypustí ty černé papírky evokující snad popel, jsou skvělý. Nejvíc ve mě zanechali vzpomínku a vlastně to můj názor nejvíc vystihuje, vystoupení v Praze ve Vltavský. Nastoupili Behemoth...to byla dokonalá spartakiáda, světla, scéna, gradace jak v muzikálu. Dav šílel. Pak skončili a nastoupili Cannibal Corpse...neměli ani plachtu za bicíma, Corpsegrinder měl totálně děravý kecky a zvukař byl asi ožralej. No a mě Cannibalové bavili víc...a ještě s evšichni usmívali a nikdo na mě nedělal žádný bububu. Zkrátka Behemoth můžou poslouchat ti největší rebelové v nebi:)) Takhle peklo nezní:)))

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky