Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Comebackové album kalifornských Stone Temple Pilots mi v době svého vydání trestuhodným způsobem proklouzlo mezi prsty, jediným vysvětlením podobného selhání budiž mé ignorantství a skandálně laxní přístup dající se přirovnat snad jen k líně polehávajícímu pašíkovi zásobovanému ze všech stran dobrůtkami celého světa, pro něž není schopen dohlédnout ani na konec vlastního chlívku, kde se přeci vždy schovávaly léty prověřené laskominy. Nahrávky STP se hřejí v mé skromné sbírce již nějaký ten pátek, a proto nezakoupení aktuálního počinu by se jisto jistě rovnalo hříchu, za který žádné prasátko do nebe přijít prostě nemůže. Eponymní fošnu STP tak třímám v rukou s více než ročním zpožděním, ale což, lepší pozdě, nežli později…

Stone Temple Pilots se začátkem devadesátých let jako jediní mimo Seattle dokázali svést na vlně grunge, aniž by jejich snažení vyznělo jako trapný pokus o vtip, ba co víc, dokázali se vydat vlastní cestou, zplodit několik osobitých kvalitních zářezů, zbourat pár hitparád, prochlastat a profetovat pěkný balík peněz, a přestože si během devadesátých let vydobyli více než slušnou pozici na alternativní rockové scéně, v roce 2002, po předchozí ruční výměně názoru mezi Deanem a Scottem během posledního koncertu podzimního tour, se již tak napjaté vztahy, především mezi stále problémovějším zpěvákem a zbytkem kapely, dostaly na bod mrazu, což nakonec logicky vyústilo v definitivní rozpad o pár měsíců později. Plánované album zůstalo nedokončeno a STP se na dalších pět let stávají pouhou legendou z vyprávění. Ovšem čas dokáže zahojit spousty křivd a kapela se dává znovu do kupy v původním složení prakticky ihned po odchodu Scotta Weilanda z Velvet Revolver a po zahřívacích koncertech v polovině roku 2009 započala nahrávání nového materiálu pro své šesté studiové album…

Grungeové nálady, psychedelii i drásavé kytary tentokrát hoši nechali u ledu a rozhodli se vydat směr prosluněná pláž. Pohodové rytmy ve stylu Beatles nebo Beach Boys, rozjasněná obloha, stažená střecha červeného mustangu, pozvolna ubíhající krajina a žádné starosti. Povětšinou čiré rockové písničky prosté jakéhokoliv experimentování jako vystřižené z konce šedesátých let, obohacené charakteristickým Scottovým vokálem a nezaměnitelnou Deanovou kytarou, tak jak ji známe z dřívějška. Jinými slovy STP oproti minulosti trochu vyměkli, avšak dokázali si zachovat svůj xsicht a důstojnost (narozdíl od takových Guano Apes). Každým tónem přímo prostupuje upřímná radost z hraní a zápal, jaký byste kupříkladu na poslední desce Velvet Revolver hledali jen stěží. Žádná křeč, žádný nátlak od firmy, fanoušků, kohokoliv. Každým dalším poslechem se mne zmocňuje pocit, že drtivá většina materiálu musela být nahrána na první, možná druhou dobrou, nic zde nechybí, nepřebývá, jednotlivé skladby na sebe přirozeně navazují, proplétají se, některé se jen lehce nesou horkým vzduchem kalifornského letního dne, jiné příjemně chladí, jako při pohledu na poslední zbytky zapadajícího slunce zrcadlícího se v nekonečné mořské hladině. Křehké tóny přirozeně doplňují vzpomínky na bouřlivá devadesátá léta. Není nic jednoduššího, než se nechat tím vším pohltit a být alespoň po pár desítek minut unášen příjemnou, odpočinkovou a nenásilně prezentovanou hudbou, jakou STP v současnosti tvoří.