Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Tahle italská kapela se na scéně pohybuje už pěknou řádku let (slovy třináct), ale až do dnešního dne měla za sebou pouze jednu dlouhohrající desku z roku 2014. K tomu jedno EP, jeden sedmipalec a pak účast na tributu Nerorgasmo. Není toho mnoho, ale kdo z vás znáte Storm{O}, víte, že mnohem rychleji hrají, než vydávají nový materiál. A nemusí to být nutně špatně.

Asi by stálo v úvodu téhle krátké recenze přiblížit žánr, který tahle čtveřice vyznává, protože ať už se to někomu líbí či ne, jde o poměrně čistou žánrovou kapelu a příznivci takových Converge (kterým mimochodem předskakovali) by si mohli přijít na své. Základy jsou jasně položené v rychlém hardcoru, rytmicky rozsekaném na nudle, bez melodické složky, s překotně až chaoticky zahranými bicími, mnoha breaky a freneticky odeřvaným vokálem. Pokud vás polovina přestala číst, je to vaše škoda.

Deska Ere je rychlá. Celkem třináct skladeb se vměstnalo do 29 minut a vydělit si to můžete každý sám. Deska Ere je taky celkem splývající a bude to chtít 29 minut krát hodně poslechů, aby jeden začal prohlížet skrz nepřístupnou a nepřehlednou clonu bubenicko-vokálně-kytarového hluku. Deska Ere je jedním slovem chaos, zdánlivě nikým neřízený a nekoordinovaný, nenabízející žádná záchytná místa, ale pouze dvě východiska - utéct, nebo se přidat a propotit všechno na sobě. Nebudu si lhát sám sobě do kapsy a klidě si přiznám, že Storm{O} budou mnohem silnější na pódiu a ... a možná to ví, a proto tuhle desku nahráli živě. A taky budou silnější pro toho, kdo umí italsky, protože vokál hraje jednu z hlavních rolí. Překvapivě, haha.

Kromě nepolevujícího tempa a všudypřítomného chaosu s nějakým dobře maskovaným vnitřním řádem Storm{O} překvapují jen několika málo dalšími drobnosti. Pro někoho možná hodně hrubou baskytarou, která v některých skladbách vystupuje hodně do popředí. Pro dalšího pak několika málo místy, kdy už tak šílené tempo na pár vteřin ještě pozvednou a vydají ze sebe maximum, které už nikdo nečekal. Jedno takové v podobě celého songu je samozřejmě Stasi, největší ultra-chaos na albu, hardcorový extrém a totálně nepřehledná směsice.

Jinak dobrý, Ere je prostě deska na pohodu, s pěkným obalem a pro chvíle vypínání hlavy, které na člověka občas padnou, ať chce nebo nechce. Kdo ji nevypne, dostane do ní ránu.