Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Stratovarius - Polaris

StratovariusPolaris

Michal Z29.5.2009
Zdroj: MP3
VERDIKT: Kdo L. P. 2003 proháněl v útrobách svých paměťových médii oba díly „Elementů“, dostane v „Polaris“ přiměřenou porci minimálně inovované hudby.

Ponuré to mají sezóny za sebou matadoři powermetalu Stratovarius. Jeden fanoušek už nevěděl, co je skutečná pravda, zda kapela existuje, nebo je někdo vyhozen, či dokonce u mikrofonu bude frontwomanka. Stratovarius byli několikrát na hraně vysokého útesu, ale prozatím se o propast pod ním neroztříštili. Bohužel události vně kapely v roce 2008 opět nabraly na rychlosti a dnešní Stratovarius jsou již bez bývalé hlavní persóny Tima Tolkkiho. Jeho zdravotní problémy nejsou u konce a fungování v rámci týmu bylo nemyslitelné. Jméno kapely přenechal k užívání svým spoluhráčům, i když kdo ví, co ho v nejbližší době popadne. Snad se nedočkáme právních nechutností.

 

Nová kapitola v historii zvaná „Polaris“ přináší ve svých drážkách umění mladého 26-ti letého novice Matiase Kupiainenena, který se mj. věnuje i zvukovému inženýrství ve vlastním studiu Minor Music. Při poslechu novinky jistě spatříte spoustu třecích ploch s uměním jeho předchůdce, ale závěrečné rozhodnutí, zda jej nahradil dokonale, nechám na každém z vás. Zajímavé je rozdělení kompozičních kompetencí. Kotipelto jako by již šetřil a střádal silné nápady pro své další sólové album, přispěl pouze dvěma vklady. Nejvíce se kupodivu činil basista Lauri Porra se čtveřicí songů, stíhaný pouze Jensem Johanssonem (3), na nováčka u kytary Matiase bylo spolehnuto pouze v otvíráku „Deep Unknown“.

 

K samotné hudbě - pro všechny nedočkavé - žádné perly ani silné skladby, které by překonaly dávné skladatelské počiny, se opravdu nekonají. Spousta uctívačů kmene Stratovarius si na tomto albu pochutná a provětrá kštici, ale přidaná hodnota schází. Klasiky a očekávaných postupů je zde vrchovato. Kotipelto klasicky lehce vysoko i ve střední poloze, místy až příliš rutinérsky. Novic na kytarovém postu má slušné předpoklady. Přesto staví až příliš klasická a úzkoprse zahraná sóla, v nichž se progresivnějších náznaků dočkáme v momentech jejich ukončení. Mnohdy se zcela hraje podle not a rukopisu páně Tolkkiho.

 

Temnota a beznaděj v první minutě „King Of Nothing“ je zahrána skvěle, celkově pomalejší tempo skladbě svědčí a Timo si může vystoupat v poklidu k nejvyšším stupnicím za podpory sboru. Neklasická skladba, o to cennější – bohužel uvnitř ji bortí preludovací sólo kláves. Možná by v tomto případě méně znamenalo více. Album se však mírně ztrácí v historii a tvorbě Stratovarius. Klasické kvapíky, které nic nepřinášejí jsou spíše na škodu. Trochu pozornosti utrhává tklivá procítěná epická balada „Winter Skies“. Dlouhé klavírní plochy stojí na zemi v prašanu stejně jako načrtnutá kytarová preludia. Finská duše se nezapře.

 

Druhý služebně nejmladší člen Lauri se jeví jako největší uctívač starší klasické tvorby Stratovarius. Zkomponoval naprosto krystalicky šlapavý vypalovák „Forever Is Today“, citace a pokora k postupům Tolkkiho je hmatatelná. Kotipeltova halekačka „Higher We Go“ mě nezaujala, zní lacině prvoplánově, rozplizle a snad podtrhuje moji úvahu o spořivosti Tima vzhledem k jeho sólovým počinům. Druhý autorský špek Kotipelta je balada „Somehow Precious“ podtrhuje předchozí úvahu. Skladba je nudná, pouze Kotipelto svým procítěním dělá z této plouživé skladby něco hodnotnějšího. Neříkám to rád, ale kousky od Kotipelta jsou na albu nejslabší, přestože v nich duje do plachet, co mu tělo dovolí.

 

Dvojblok „Emancipation Suite“ je ovšem o něčem jiném, překvapivě opět z pera basisty Lauriho; odvaha vytáhnout i lehké symfonické aranže je velmi sympatická. Celková klenutá vzletná konstrukce prvního dílu naplňuje štěstím, příjemnými pocity a zadostiučením, že máme „pravé“ Stratovarius zpět. Druhá část skladby je pouze jemným seběhnutím ze schodů k exitu. Ten obstarává akustická balada „When Mountains Fall“, další klasická zbraň finských power matadorů. Její jemnost, tklivost a až renesanční nádech současné tvorby páně Blackmorea, usmiřuje a uklidňuje pochybnosti o důvodu existence Stratovarius. Je zapomenuto na přešlap a křeč z alba „Stratovarius“ (2005). Sám jsem zvědav, jak se vyvine budoucnost pro tolik zkoušené jméno světového power metalu. Doufám že „Polaris“ je pouze nakopávací prvek k budoucnosti, ve které se znovu dočkáme více invence a dřívější hitové lehkonohosti. Polaris je hodno vaší pozornosti, pro ortodoxní power metalisty důvod rozstřelit porcelánové pašíky.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Honza / 27.11.21 11:40

Dobře, omlouvám se, to nejdebilnější jsem psát nemusel, nechal jsem se unést. Jsem fakt ale Ministry fanda a to hodnocení mi přišlo hodně nespravedlivý (jak stran třeba kvalit průměrného rocku/metalu, tak v rámci Ministry). Asi je všeobecná shoda na tom, že nejlepší desky Ministry jsou Psalm 69 a Filth pig (možná i Dark spoon, ale to už je kontroverzní). Nicméně do Dark spoon Ministry byli Ministry na vrcholu, experimentovali atd. Animositisomina není špatná deska, ale experimentování hodně ustoupilo a ve stejném duchu pak pokračovala anti Bush trilogie. Osobně nejmíň rád mam Rio grande blood, je to nářez, ale bez přídatné hodnoty (snad jen Khyber pass je bomba). Stejně tak Last sucker. Relapse mi už přišla jako mnohem svěžejší kytarová thrash- metalová Ministry deska, From beer to ethernity se snaží znovu o experimenty, ale spíše to nefunguje (i když několik songů je velmi povedených- např. Permawar). Ale Amerikkkant mi přišla už jako velmi dobrá deska s odkazy právě na Filth pig nově se scratchingem a metodou až takové zvukové koláže ze samplů, elektronických vyhrávek atd. a Moral hygiene mi přijde v podobném stylu a mě to baví, protože je to v rámci kvalitních songů. Přemíra těch samplů může někoho srát, ze začátku mi to taky vadilo, ale zvyklnul jsem si:).

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky