Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Na kapelu Suffering Hour jsem přišel během psaní nedávné recenze posledního alba od Nothingness. V souvislosti s ním jsem zmínil hostující hráče, kteří byli jinak členy právě Suffering Hour. Pro rozšíření obzorů, souvislostí a celkový přehled jsem si pustil jejich album The Cyclic Reckoning a bylo vymalováno. Spousta špatného je zapomenuta a zůstávají pouze ikony, průměr ať se mě nepokouší oslovit.

Suffering Hour nepatří mezi notoricky známá jména a odezvu vyvolají asi jen u přísně zanícených norníků. Přesto se album, o kterém bude řeč, dá na českém trhu koupit. V tomto konkrétním případě došlo ke zhmotnění kouzla náhodného objevu. Nečekal jsem mnoho, ale výsledek mi vzal dech, protože tahle lokální americká banda dokáže hudebně ztvárnit moje představy o rituálech tajných společenství. Ponuré opony, skryté vchody kamenných mezaninů a svit aromatizovaných pochodní, to jsou okultní manévry vrývající se do podkoží neskutečně hypnotickou atmosférou. Sporý zvuk kytarového běsnění má v sobě hypnotické kouzlo, vnímám úmyslně rozladěné nástroje, které občas budí dojem kapely složené z pacientů choromyslného ústavu. Album nám neustále podsouvá ataky promyšlených disharmonií a kolísavých melodií, což mě deptá i blaží zároveň. Myslím, že tímto způsobem se duševní poruchy můžou jenom prohlubovat, ne léčit.

Na co nejde zapomenout a co mi v hlavě straší v podstatě pořád, jsou ty nemocné melodie. Krásné a úzkostné zároveň, odehrané s přesvědčivým důrazem na rytmus. Nesou si na zádech poctivou dávku nostalgie, smutek nemocné mysli zacyklené v nehynoucích schématech. Kolísání tónů jim dodává na síle a dotváří podivnou atmosféru stejně jako nevybroušený zvuk, jehož  strohost a jistá povrchnost tlačí do popředí hlavně kytary s jejich náladovým algoritmem. Ani stopa po nějaké fádnosti nebo tvůrčí smrti, The Cyclic Reckoning hýří nápady a zaplavuje nás rozmanitými náladami. Jestli s námi chvíli cloumá divý black metal, o něco později nás může deptat zpomalený bahnotok emocí. Zářným příkladem je pomalá The Abrasive Black Dust Part II, která ztěžka dosedá na naše rozechvělé plecko a skýtá konejšivý ostrůvek uprostřed blackových prasáren. Celkový výraz desky podtrhuje a násobí zpěvákův vokál, který ctí ty nejlepší stylotvorné projevy a zní jako chropot bahenních plynů. Zároveň nejde o prázdné huhlání, ale je trošku rozumět jeho artikulaci. Kromě odříkaných textů současně hutní projev kapely jako takové.

Je to jen pět skladeb, ale jaká síla! Co naznačí první minuty skvělého otvíráku Strongholds Of Awakening, to věrně dokončí závěrečná The Foundations Of Servitude. Skvěle soudržné album nenechává jedinou minutu nazmar a posluchači není dovoleno zahálet. Skvělé na tom je, že jde o naprostý underground konaný s láskou, péčí a pozorností. Albu je nutné přiznat nějaké ty škraloupy na kráse, ale ty k němu patří a vlastně sluší jeho podzemnímu původu. Snahy o jeho vyleštění by se mohly se zlou potázat.