Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Většinou tyhle garážové pokusy moc neberu, ale z nějakého důvodu jsem si právě tenhle poslechl. Nepátrejte nad tím, jaký důvod za tím stál, logické zdůvodnění to nemá a sám sobě se musím trochu divit, proč jsem do toho šel. Nicméně začneme čistou teorií – Suicidism je podle všeho jednočlenný projekt Adama Jiráska z Berouna, minimálně tedy na této nahrávce, protože podle poskytnuté informace aktuálně zkouší ve dvojici s bubeníkem. Při prohledávání internetu nenajdete běžné informační zdroje, tedy facebook, bandcamp nebo samostatné webovky a jediný kompetentní zdroj s nějakou ukázkou hudby je soundcloud, který už jsem vnitřně odsoudil do propadliště dějin. Ale budiž, pro mě za mě ať si každý má anebo nemá profily, kde chce - v důsledku jde především o hudbu a ta buď zato stojí, anebo ne.

Hudba Suicidism zato jedním slovem nestojí. Ne na albu Neural Landscape, které jsem dostal k poslechu a které při svých šesti skladbách a dvaceti šesti minutách balancuje někde na pomezí klasické long-play desky a EP. Přesné vymezení si myslím, že je v tuto chvíli vedlejší a patří do okruhu formalit, které na výsledné hodnocení nemají vliv. Naopak zásadní dopad mají věci, které považuju za zásadní:

• autor evidentně není bubeník a bicí automat zní nejen velmi nepřirozeně, ale je naprogramován dost triviálně
• autor evidentně není zpěvák, protože ten falešný hlasový projev lze za zpěv považovat jen těžko
• autor není ani dobrý baskytarista, protože baskytara buď není, nebo není slyšet, nebo se někde ztratila v tom zvukovém bordelu
• s čímž souvisí i to, že autor není ani dobrý zvukař, protože výsledek v podobě Neural Landscape je neskutečná hrůza z mnoha úhlů pohledu – od mixu, přes mastering, garážový feeling až po naprosto neskutečně seřezanou dynamiku
• pokud autor něco je, pak asi kytarista, protože tenhle nástroj jako jediný zní poněkud smysluplně. Plus syntezátory, které hrají v produkci Suicidism poměrně zásadní roli.

Osobně si myslím, že lepší než tisíc řečí je ukázka ... doporučuju zesílit:

No a teď těch tisíc řečí. Zcela obecně by se mi mělo líbit minimálně žánrové směřování, protože podle mě zvuk Suicidism vychází někdy z období, kdy se do rockové muziky začaly ve velkém montovat výdobytky elektronické scény. Začalo se mluvit o industrial rocku, electro rocku, skloňovala se jména jako Marilyn Manson, Nine Inch Nails, s rozvahou Rob Zombie a řada dalších. A to bych v tom se značnou mírou sebezapření slyšel. Všechno to ale vázne na provedení, které za svými vzory pokulhává zhruba o tisíc světelných let.

Zpěv – špatně. Když jde o zpěv, je to falešně (Scary One), ale většinou nejde o zpěv, ale jakousi utahanou hlasovou proklamaci, která umí pěkně potrápit (vrchol asi v Hardgainer). Bicí automat je špatně od A do Z, jak svým provedením, tak i (ne)nápaditostí. Někde výš jsem použil slovo triviální a na něm nehodlám měnit vůbec nic – jako ukázku zkuste úvod opět Hardgainer. Zvláštní úlohu mají syntezátory či jaká elektronika (v dnešní době je těžko soudit), které by v principu byly dobré, ale jsou dost neúměrně vytažené v mixu a působí velmi rušivě. Neúměrnost je řekl bych pro tuto desku příznačná – mix nástrojů naprosto selhal a chaos, který z toho vzniknul, se velmi těžko poslouchá. Korunou všemu je naprosto neúprosný mastering, který i v kontextu dost pošramocené doby nemá obdoby. Esenci všeho toho by mohla představovat finální skladba Black Clouds, pokud tedy zvládnete ještě jednu ukázku:

Jinak to asi nemá smysl dál rozebírat a dělat z toho velkou vědu. Jsou povedené desky a jsou nepovedené desky. Tohle je ta nepovedená. Nic se neděje, svět se točí dál.