Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Sum Of R - Spectral

Sum Of RSpectral

Victimer21.2.2026
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: notebook / minivěž / phone / TV
VERDIKT: Skoro doom, experimenty, psychedelie, nesoulad, avantgarda, obřad. Spektrální.

Když v roce 1994 vydali Impaled Nazarene desku Suomi Finland Perkele, nemohl jsem samozřejmě tušit, jak hluboce se ve mně ten název zaryje. Kdykoliv totiž přistane v mém okolí nahrávka z Finska disponující patřičnou zhýralostí, nemocnou a divokou aurou, hned mě napadne... ajaj, je to zpátky... suomi finland perkele! K tomu samosebou patří pořádný lok z lahve a chlapácký kemr doprostřed obýváku, protože to mnou zase cloume. Aneb jak si udělat z domácího prostředí, které je zdobeno rodinnými fotkami a voní vanilkou, hnusné, spoře osvícené doupě, kde jdou psychika a hygiena úplně do kopru.


Abych byl ale přesnější, my do Finska vůbec nejedeme. Od black metalu se taky vzdálíme, co to jen půjde, a na severu zůstaneme jen jednou nohou. Proč tedy Finsko vůbec zmiňuji? Protože mi sudičky dali do vínku solidní závislost na kapele Oranssi Pazuzu a k nim ekvivalentním souborům. Ať už je to podobnost čistě náhodná, nebo s touto kapelou personálně propojená. Najednou tam vidím, slyším a cítím Finsko, a různé variace psychedelických podivností. A platí to i pro Sum Of R.


Tohle těleso je jinak švýcarsko-finské a žánrově je nejblíže asi doomu. Minimálně pomalým tempem, kterým týrá nebohého posluchače. Na tomto místě je vhodné zmínit něco jako varování - strávit a správně uchopit produkci Sum Of R chce jistou dávku odmítání, přemáhání a naprostou rezignaci na klasické písničkové schéma. Je to svým způsobem jakýsi obřadní proces, experimentální, sonický a normálnímu světu vzdálený. Je to hudba bez oken, podivný děj odehrávající se v nevětrané místnosti. Tu nechme ještě řádně prokouřit a v rozích nechat stát hutný opar psychedelie. A dál? Pak je třeba zvýšit hlasitost, již tak pomalé tempo ještě zpomalit a nechat rozeznít pořádnou dronáž. A když už konečně chytíme slušný rytmus, jeho tep je krautrockový. Ale zároveň ho berme jen jako mírné oživení.

 

 

Sum Of R jsou zkátka podivnost. Avantgarda, psychedelie, zvukový nesoulad a doomové kulhání na jednu nohu. Zlý sen, zvukové i vokální efekty a kreace, které vyvolávají účinky asi jako špatně zvolená medikace. Budiž. Když už se tedy chytne rytmus, tak se nechytí vokál a pořád jsme vlastně vystaveni nečemu hodně extravagantnímu. Jako když půlce kapely Dark Buddha Rising unesete tchýně, dáte s nimi tři čtyři zkoušky a na těchto základech postavíte novou kapelu. Vítězí arytmie, divná spojení a odér ze spocených tchýní. Obřad se proměňuje v ten chlív, který zmiňuji na začátku. 

 

Sum Of R se drží svého podivuhodného zvukového kolapsu. Příliš mnoho na skousnutí? Dáme ještě o kousek víc. Chcete se aspoň na chvilku ohřát? To, co naposledy kamínka ohřála, byl křečík na útěku před devastujícím hlukem domova. Zdevastován budiž on, malý domácí hrdina... Pusťte si znovu první skladbu hned po tom, co dozní celá deska. To první repete je strašně krásná věc. Přesto jak Solace nekomfortně působí. Potom co si prožijete celé album, je to jako taková náplast na bolístku. Au au, už to nebolí...?


Album Spectral je rozhodně pro experimentální duše, pro zvukové hledače podivností, pro v lécích namočené doomaře psychedeliky. A asi i další... pro duševně strádající samorosty, ráčkující homosexuály, nebo zdravotní sestry, kterým nevyhovují dvanáctky... to ale asi těžko říct... Já mám tento způsob tvorby rád a svým způsobem i desku Spectral. Ale dál se nedostanu. Jsou tu jisté sympatie, ale dohromady mi tahle dávka nesouladu přináší spíš trvalé rozpaky vznášející se nad kompletní výpovědí. Někdo se zmůže na víc, někdo na nic.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Ho!!! / 23.2.26 15:29odpovědět

Výborné album, jiné, nelibozvučné, nelibé, ale ?! Já slyším Swans a i jiné krásy a to neznám texty. Těžko hodnotit v procentech, ale minimálně 80. Recenze se mi nelíbí, je tendenční, vedena prvními pocity, podle mne odfláknutá (málo navnímaná). P. S. kamínka ohřáli, Huš!!!

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky