Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Sumac je nové jméno zámořské scény, za kterým ale stojí jména už dlouhou dobu známá, prověřená a nelze se potom divit, že vydavatel si cestičku prošlapává právě těmahle botama. Za vším hledejte Aarona Turnera, současně fungujícího především v Old Man Gloom, dříve v ISIS, kterému sekunduje bubeník Nick Yacyshyn z kapely Babtists, dle promo řečí „one of the best drummer in heavy music today“. Tak vida. Jako hostující člen je pod baskytarovými linkami podepsán Brian Cook (Russian Circles), narhával Mell Dettemer, který má na svědomí desky takových veličin jako Wolves in the Throne Room nebo Sunn O))), a mix prošel rukama Kurta Balloua z Converge. Asi pak není divu, že na webovkách vydavatele se dočtete o „absolutely crushing album“ a že moje očekávání tomu odpovídalo.

Hudba Sumac by šla ve stručnosti přiblížit jako kytarová tryzna, založená na dlouhých kompozicích, častém užití repetice, disonantních riffech a hrdelním řevu. Nic pro křehké povahy a pacienty ústavů na kraji lesa, naopak živná půda pro fanoušky zmíněných Old Man Gloom, ISIS, italských Lento nebo třeba Cult of Luna, jen v poloze více heavy, dřevitější, zlejší, jednodušší a méně nápadité.

Aaron Turner svou kytaru používá víc jako zbraň než jako hudební nástroj a jsou to právě její stopy, se kterými deska „The Deal“ stojí i padá. Těch stop je hodně, nikam nechvátají a svou práci si odbývají pozvolna, promyšleně a cíleně. Končeným řešením je deprimovaný posluchač, možná od-deprimovaný tvůrce, těžko soudit. Hudba Sumac jako správný post metal hýří těžkými emocemi, hutnou a zlou atmosférou a hraje posluchači na city s bezcitností sobě vlastní. Proč ne, mám to tak rád.

Problém „The Deal“ je jinde. Album jako takové je postavené na čtyřech dlouhých kompozicích, první a poslední věc tracklistu jsou jen takové kytarové drone hrátky, u kterých se můžeme příjemně zasnít, ale stejně tak si můžeme uvařit čaj nebo večeři. Času na to máme dost. Ony čtyři skladby, svou délkou mezi devíti a čtrnácti minutami, pak představují nijak objevnou hru na aprílové počasí v hudebním podání. Chvíli bouří, sem tam vyleze slunko, většinou mrholí nebo jen prostě leje. Na jednu stranu by bylo docela nespravedlivé tvrdit, že Turner sklouzl k obyčejným žánrovým klišé (na to je jeho kytarová hra dostatečně zajímavá a osobitá), ale na stranu druhou je třeba si přiznat, že mezi hracím časem a množstvím dobrých nápadů je docela slušná disproporce.

Jsou to právě všechny ty mezihry, hlukařské pasáže a vazbící kytary, které mi přijdou nezajímavé a nadbytečné, které mají možná za úkol vykoupat a utopit posluchače v jeho vlastní depresi, ale zatím mám dojem, že se topí samy v sobě. Opět mám chuť jít si něco uvařit, umýt nádobí. A hlavně jich je moc, zbytečně moc. Následkem toho sice vyniknou místa povedená, mnohdy vysloveně strhující (příkladně střední část „Blight’s End Angel“), ale k čemu to, když jsou zarámována do prostoru vyplněného něčím, co plně pochopí nejspíš jen autor sám.

„The Deal“ je deska těžká, možná jedna z nejtěžších, pod jakou je Aaron Turner podepsán, ale to samo o sobě ke spokojenosti nestačí. Osobitost? Ano, je jí hodně. Silné emoce? Je jich plný talíř, račte si nabídnout. Hudební a skladatelská síla? Tady váhám, místy užívám naplno a místy se mi myšlenky vytrácí kamsi do ztracena. Vnitřní svět Aarona Turnera není pro každého.