Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Sumac - What Once Becomes

SumacWhat Once Becomes

Jirka D.19.7.2016
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: PC; Sennheiser HD 202
VERDIKT: Sumac ještě temnější a ještě extrémnější než minule. U téhle nahrávky vám dobře nebude a není to moje vina.

Ještě než se pustíte do nové desky Sumac a do její recenze, doporučuju vrátit se k desce předchozí a rovněž tak k mojí loňské recenzi (ZDE), z níž pochytíte veškeré důležité souvislosti o tom, co je to Sumac, kdo za ním stojí a proč je dobré to vědět. Mně už pak zbude pouze konstatovat, že personální obsazení zůstalo stejné s Aaronem Turnerem v čele, Nickem Yacyshynem za bicíma a Brianem Cookem za basou. Stejně tak zůstal i Kurt Ballou v roli producenta a mistra zvuku (mix).

 

Z nových a nebo minule opomenutých skutečností uvedu především to, že Sumac se přestěhovali od žánrově (podle mě) bližšího vydavatele Profound Lore Records k Thrill Jockey, což je vydavatelství sice maximálně sympatické, ale přece jen žánrově trochu jinde. Důležité to ale není. Pak by se slušelo uvést to, že Sumac v překladu znamená škumpa (takový ten plevelný keř, rozpínavý jako Rus) a že na obálce nové desky není hovno, jak si myslí jeden nejmenovaný redakční kolega. Aspoň jsem o tom přesvědčen.

 

Pokud jste se skutečně vrátili k mé starší recenzi debutní desky, máte už doufám celkem jasnou představu o tom, na jaké bázi tahle kapela funguje, jaké jsou její hlavní výrazové prostředky a na co si dát jako nově příchozí pozor. Právě ona obezřetnost platí v případě What One Becomes dvojnásobně, protože ve všem již na debutu extrémním a posluchačsky nepřívětivém se jde ještě dál a ještě do větších extrémů. Jestli deska The Deal nedala nic zadarmo a nesnažila se nikomu nic usnadnit, tak novinka svého posluchače zcela záměrně odrazuje a toho, kdo vytrvá, seká hlava nehlava.

 

Ostatně o hudebním očistci, trvalém pocitu úzkosti a skličujícím procesu píše i Aaron Turner ve svém vysvětlení konceptu desky, i když hned na dalších řádcích je vysvětlena prospěšnost toho všeho, ve výsledku plodného a objevného úsilí. Uf.

 

 

Na What One Becomes se vtěsnalo pět skladeb o celkové délce bratru 59 minut (podělte si to každý sám) a společném jmenovateli, kterým je disharmonie. Turner si jako skladatel nijak nelámal hlavu se stavbou skladeb, aby to v nich nějak navazovalo, aby se to líbilo a aby u toho nedejbože hezky zpíval. Celkem snadno můžete nabýt prvního dojmu ve smyslu neučesaného (snad ještě) hudebního experimentu, kde nástroje (hlavně kytara) přebírají úlohu zbraní a celek pak představuje křižáckou výpravu proti posluchači. Další dojmy toho moc nezmění, protože tohle se nevstřebává snadno a poslech je tak trochu bitva mezi deskou a mezi vámi a dost možná celým světem.

 

Vedle čiré radosti z nefalšované deprese ale album nic moc dalšího nenabízí. Jakoby se omezovalo pouze na nepřístupnou formu, která určitě patří k tomu extrémnějšímu, co je v daném žánru k mání, a s tím se spokojilo. Stejně tak nemám pocit, že by ty dlouhatánské skladby sršely přemírou nápadů a řešení slepých uliček formou úniku do ambientně-ruchařské mlhoviny (Rigid Man) či post-rockové instrumentálky (Clutch of Oblivion) působí spíš nápaduprostě. A možná je to taky o tom, že tady nejde ani tak o nápady a hudební příručku pro pokročilé, ale o čistě emocionální ventil autora. Tady se obloukem dostávám k recenzi předchozího alba, kterou jsem končil podobnou úvahou, s níž si vystačím i tentokrát. Forma novinky se možná trochu změnila, zdrsněla, ale moje pocity z ní zůstávají stejné jako minule.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Jirka D. / 17.11.15 9:09

Moc krásná deska a jak píšeš - takové blues člověk hledá, kde může. Přesně tenhle typ písničkářek má něco do sebe, stačí vzpomenout poslední desku Fiony Apple, která mě baví dost podobně. Hezká vzpomínka....

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky