Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Sunrise Patriot Motion - Black Fellflower Stream

Sunrise Patriot MotionBlack Fellflower Stream

Victimer7.10.2022
Zdroj: flac
Posloucháno na: notebook / minivěž / phone / TV
VERDIKT: Oslava slepé blaženosti v rytmu post punkového blacku stříknutého depresí a syntetickou nadějí.

Vše spustil náš milý kolega Sarapis, když Sunrise Patriot Motion zmínil v srpnových Ozvěnách. Zavětřil jsem, zkusil a hned měl jasno, že tyhle podlomené a zároveň sluncem zalité tóny mi budou po chuti. Ty jejich kontrasty a ambivalence. Když to krásné je mrzké a přízemní a pak zase rozkvete jako ta louka na obalu. Abychom ale měli na co navazovat, přesuneme se malý kousek do blízké minulosti.


Pilíře Sunrise Patriot Motion je třeba hledat u blackmetalové kapely Yellow Eyes. Právě tady působí dva bráchové - kytarista Sam Skarstad a kytarista a zpěvák Will Skarstad. A kdybych měl styl jakým se v Yellow Eyes prezentují, asi bych dal do placu black metal sice věrný kořenům, ale také melodický, dosti abstraktní a svým způsobem hozený avant směrem. Chytlavý i disharmonický. Takový, který disponuje ve spodních patrech podzemí nalezeným vokálem, který dále zní víc z hlubin jak v rámci pozemské reality. Materiál, který je snad blízko Krallice, i když to není úplně přesné.

 


A Sunrise Patriot Motion jsou něco jako jeho lehčí varianta. Směs gothic rocku a blacku se znatelným vlivem Killing Joke a nebo Lifelover. Přičemž druzí jmenovaní vytanou při poslechu na mysl hned několikrát. Je to svým způsobem deprese, ale mile přítulná, stejně jako kontrast žlutého pole v jinak blízkém temném lese. A protože mám jak Lifelover, tak další interprety z ranku depresivního rocku jako třeba Grey Waters nebo Katatonii z dob Discouraged Ones a nejbližších tří desek, hodně rád, bylo docela snadné se skamarádit i se Sunrise Patriot Motion. V ostřejších a víc heavy momentech pak jejich debut může lehce připomenout také tvorbu Unto Others (dříve Idle Hands). V těch klidnějších a čistě elektronických jsme zase téměř na dotek primitivní epice dungeon synthu. Takže na to jak skromně a minimalisticky tahle kapela zní, jsme se nakonec docela rozšoupli. A stejně tak fungují samotné poslechy. Hlava se napřed spokojí s tím, jak se kloubí gotická temnota s metalem a až pak vyjdou na povrch další prvky a vychytávky.


Sunrise Patriot Motion se pak sami titulují jako oslava slepé blaženosti. Nebo jako blednoucí vzpomínka na Zemi zahřátou vlastní paranoidní září a nářek pro anděly zpívající kdesi v podzemí. No proč ne, vlastně jsou to fajnově zvládnuté obraty. Realita prvního alba kapely je ale devítka sklíčených a zároveň falešnou nadějí sypaných skladeb a celkově 33 minut hrací doby. Pohodovka. Otázkou samozřejmě bylo, jak moc chytlaví a ve vší ošklivosti přijatelní umí Sunrise Patriot Motion být. Tady se musí nechat, že po stránce jisté hitovosti kapela dodá pár hodně slušných momentů. A jak se dalo čekat, taky za cenu už provařených a předvídatelných postupů. Ale o to nakonec moc nejde. Není to žádný popík na dva poslechy. Kapela se umí vydat i do podivnějších a hůř vstřebatelných zákoutí. Tmy se nebojí a ani nástrah v ní ukrytých.


Mě u této bandy baví právě ta jasně definovaná hra na kontrasty a jak v tom klišé umí chodit. Dělat tu temno depresivní rutinu dostatečně živou, na to že se během ní může klidně taky umřít. Vrcholem té bezva naivity jsou asi mnohdy hodně jednoduché klávesy jako z rejstříku synth popových kapel z půlky osmdesátek. A pak ten přechod až k dungeonu, vždyť no a co...? I když mě tahle zábava chvilkama pouštěla, až jsem si říkal, že jsem se nechal trochu nachytat, tak se za pár týdnů zase vrátila. Prostě to občas opravdu slušně šlape a jedno kudy se tyhle šlápoty vydávají. Jen si tak líně válet šunky na rozkvetlé louce, kývat nohama a děsit se toho, co nám skutečně dělá vrásky. Třeba víc lidí pohromadě, nebo maminčiny podivné příkazy. A být z toho hodně roztěkaný, někdy až na odvoz.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Wagi / 9.7.23 18:16

Nastal čas se posunout, vývoj....... to jsou takový fráze, že bych někoho nakopal do prdky :)) V podstatě tady máme novou kapelu od doby Withering Illusions and Desolation až po Only the Wind Remembers... Samotnej To Lay like Old Ashes byl už odklon :D každopádně mám rád jejich první alba, ten zbytek už neee at jsem se na comeback těšil, to album jsem slyšel párkrát a hotovo..... Poslouchám kapely protože se mi líbí - po 25 letech jsem došel k názoru že progres je leda k nasrání :D když to hrajou dobře at si to valej - pokud chcete progress a na každým albu poslouchat jinou skupinu najděte si víc různejch žánrů či skupin..... Tohle honění progresu je zhovadilost a důkazem je samotnej fakt, že většina skupin a kapel na scéně a TOPEk v rámci žánrů jsou držáci a jedou si to svoje oproti těmhle hipster recenzentům, kteří si pořád honěj ten svůj progress a vývoj.... To prostě není o tom udělat 20x různejch alb pod 1 skupinou na to jsou vedlejší projekty, jiné skupiny, solovka a většina rozumných umělců to naštěstí chápe.... Tenhle comaback nemá v rámci stylu ani jmnéna význam a to říkám jako člověk, co miloval a miluje Withering Illusions and Desolation a i když jsme zjistili, že původní CDR verze co se stahovala v ČR má takovej zahulenej feeling protože byla z kazety a originální cd je mnohem čistčí :D

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Sarapis / 7.10.22 12:22odpovědět

Jéé, napsal jsi to! Super, slyším to dost podobně. Taky mně to občas přejde, ale pak zase poslušně přicupitám a s chutí poslechnu od začátku do konce. Střídmá stopáž je rozumné řešení. Album už neroste, jen se zavrtává a vím, že se ho nezbavím.

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky