Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

V momentě, kdy jsem psal recenzi na první velkou desku Obyčej Slunovratu kapely Svardenvyrd, už tehdy se jednalo o prakticky archivní kousek. Dnes už mé psaní má značné vousy a úroveň článku je poplatná době a mého způsobu tehdejšího pojetí recenzí. Co však z textu vyplývá (doufám) stále, je nadšení, které mi materiál přináší. Nejinak tomu je i dnes a já sám sebe pasuji do role velkého ctitele téhle kapely a jejich dobové tvorby. Oznámení o návratu ve mně vyvolalo nejistotu a určitý alarm. Ostatně jako vždy, když někdo chce změnit něco, co je nějakým způsobem dané. A tak se stává, že po více jak deseti letech se oživuje jméno skupiny.

První dojmy nabízí jako vždycky vizuál. Ten přinesl obal, který mi úplně nesedl, ale zaručeně má své opodstatnění. Druhou věcí je logo kapely, které je jiné než posledně. Vzhledem k jasně dané reinkarnaci vcelku chápu potřebu dějství drobátko odlišit, ale mně původní logo přijde dobré i dnes a jeho změnu sice chápu, ale neshledávám jako nutnost. Po takových předpojatých dojmech jsem byl plný dychtivosti po hudbě samotné a věřil, že nebudu muset smutně vzdychat nad starší muzikou, která se mi tuze líbí a že ten nynějšek na někdejší metu nedoběhne. Naštěstí se nic takového neděje, a tak vlny poznávání pokračovaly v příjemném rozmaru. Nejprve to bylo potěšení v podobě fyzického zpracování nosiče, který stejně jako album minulé vychází v netradičním CD balení. Jde sice o tzv. super jewel-case, ovšem nestandardního formátu. Krabička je o něco větší než běžný rozměr a z poličky mi vyčnívá. Od toho se odráží i podoba bookletu jako takového, který ukrývá řadu pěkných obrázků pro jednotlivé skladby. Nic nebrání tomu, aby byl tajuplný kotouč dychtivě spuštěn v příslušném zařízení.

Zvuk a přímou vazbu na starší materiál jsem vypustil už ve svých předsudcích, což mi přijde celkem logické. Na druhou stranu kapela kamenem daleko od své poslední zastávky nedohodila. To je mi opravdu sympatické zjištění. Už tehdy šlo o velmi svérázný a syrový black metal s nádhernou prací kytar, a především jednotlivé skladby budovaly úchvatnou atmosféru. Tak po této stránce se vlastně nic nezměnilo, ačkoliv projev je jiný. Deska má jedinečný náboj a energii, kterou udává tempo a hrne celý ten masivní kolos před sebou. Nezakopává, neuhýbá, neušklíbá se. Je to uvěřitelná a upřímná práce, která díky silné atmosféře vtáhne do svých osidel vlastně okamžitě během prvních minut úvodní skladby. Ale stejně bych se na moment zastavil a trochu vysvětlil úhel pohledu.

Asi jste už dobře vytušili, že můj postoj vůči nahrávce, respektive vůči kapele jako takové, je velmi vřelý a předem nadšeně odevzdaný. To jednoduše z prostého důvodu, že mi daná hudba šla dobře pod kůži, a právě v dobách 2003 – 2005, tvořila hodnotný materiál pro mé tehdejší objevování (nejen) blackmetalového světa. Pokud se vymaním z okovů nostalgie a jiných lidských podprahových vlastností, které tak nějak automaticky strkají nový materiál na vyšší příčky, určitě najdu nějaký ten neduh. Tím hlavním asi bude to, že ne každý dovede trpělivě přežvykovat jednotlivé skladby, kterých je sice jen šest, ale svou samostatnou délkou po každé pokoří hranici pěti minut a spíše inklinují k téměř deseti minutám. V celkovém sledu pak jde o nálož, která nově příchozímu uchazeči o přízněn může komplikovat hladký postup terénem. Sám sebe jsem několikrát přistihl, že při nepříliš soustředěném poslechu odlétám myšlenkami jinam a aktuální muzika vlastně jen vytváří jakési pozadí pro jinou činnost. A to mi přijde škoda a moc dobře pochopím, že po takové zkušenosti se může ucho dosud nepolíbené hlavy odvrátit k jiným tvůrcům a na Svardenvyrd snadno zanevřít. Zkrátka chce to trpělivost a ochotu k chrabrému pronikání skrze lehce trnitou stezku.

V konečném výsledku však věřím, že drtivá většina těch, kteří desku okusí, neodejde zklamaná. Ba co víc, já doufám, že nebude nikdo, kdo by se nad albem ošíval s nepříjemným svěděním. Ale znáte to… Za sebe však musím tleskat ve stoje, neboť nejen že se duetu Einsk – Typhon povedlo dokonale navázat na vlastní odkaz dávné tvorby, ale dokonce se mantinely podařilo přestěhovat a hradby svého území příjemně rozšířit. Soudobá tvář kapely je skutečnou lahůdkou a v daném žánru u nás nenajdeme jim podobného souputníka. A pokud ano, napište mi, prosím, jeho jméno. Tímto shledávám Scarred Lands velice svěží deskou napěchovanou důsledně tíživou atmosférou, přesně jak si žánr žádá. Nečekal jsem takový dojem, ale zdařilo se.

Závěrem snad trochu té legrace. Když jsem poprvé uviděl fotografii tvůrčí dvojice, měl jsem za to, že Einsk k sobě do projektu přizval herce Jana Vondráčka. To vysoké čelo kapku klame…