Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Švédsko je země, ze které rád uždibuji sousta metalového odkazu. Zejména pak i black metalové pozůstalosti. Ona vůbec Skandinávie je zárukou kvalitních black metalových počinů, ale zrno od plev je třeba třídit i zde. Bohužel Svartsyn se pohybují někde mezi tím a spíše křepčí kdesi v šedém průměru, takže odpad a plevel to zase není, ale hezky popořádku. Naším dnešním úkolem je seznámit se s jejich staronovým dílem The True Legend.

Proč však uvádím staronovým. Kapela totiž debutovala v roce 1998 albem The True Legend a dnes, téměř po čtrnácti letech, se rozhodla o jakousi reedici. Prvotní verze desky byla dle mého soudu dosti žalostná a těžce stravitelná. Další alba už mají co říci, ale to teď není podstatné. Není divu, že seSvartsyn rozhodli o její přetočení a nutno přitakat, že se jim to povedlo. Vrcholné dílo to není, ale už to má jisté ambice si vydobýt u posluchače alespoň průměrné místečko a neskončit tak v nenávratnu na smetišti dějin blacku. Chce to čas a rozvahu. Není to jen tak, že si řeknete „tak a teď konečně proniknu do tajů týhle desky“. Ne, tak to opravdu není, nefunguje to. Já sám osobně, ačkoliv jsem horlivý posluchač black metalových nahrávek a dá se tvrdit, že si příliš nevybírám, jsem těžko navracel cd do přehrávače. Nicméně musel jsem a dal jsem si tím tak trochu načas - trpělivost přináší růže. A tak se stalo, že jsem přeci jenom objevil zlomky naděje kvalitního počinu, které se líně škrábají na vyšší post mého hodnocení. Během poslechu se však nic zvláštního nestane. Nic k čemu byste se rádi vrátili, nic proč byste si desku pouštěli pořád dokola. Jsou tu momenty, kdy si řeknete „a tohle se jim povedlo, to je paráda“, ale to bude asi tak vše. Po poslechu alba otvírám svůj seznam hudby a snažím se najít cosi podobného, k čemu bych hudbu Svartsyn přirovnal. Bez velkého scrollování čtu několik jmen, které se nachází v šedém průměru černého kovu. Zkrátka podobných těles je mnoho. Dnes již nelze být nejčernější. I černota má několik odstínů a deska The True Legend na matný lesk nedosahuje ani trošičku. Škoda, zpočátku se placka tvářila velmi nadějně, alespoň, co se hudebního obsahu týče. Obal jsem nějak vynechal, takových najdu snad ještě víc než podobné muziky. 

Uctívači této kapely, však nemusí věšet hlavu. Není to žádný podprůměrný odpad, nýbrž klasické black metalové muzicírování. Osobně si stejně myslím, že se v naší malé velké zemi nenajde příliš fandů této smečky. …Ale fuj, dneska jenom házím špínu. Copak se nenajde trochu pozitiva? Zvláště, když už nám začíná tak pěkné počasí za okny (ačkoliv stejně musíme sedět v práci, či škole). Tak abych vás, milý čtenáři a potencionální posluchači, trochu povzbudil, vzpomenu několik silnějších, lepších momentů alba.

Přehrávač hlásí, že cd je načteno a připraveno pro budoucí poslech. Směle lechtám tlačítko play, které dává elektronický pokyn malému optickému laseru. Ten se s podivným cvrlikáním dává do práce. Místnost zahlcují první vteřiny, které znějí opravdu velmi slibně. Počínám sebou kmitat a hodlám bořit nábytek. Přítelkyně však usměrňuje mé počínání a já se tak se sklopenou hlavou vracím za stůl ke svému nově otevřenému pivu (jedná se o Černou Horu – Kern, kdyby to někoho zajímalo). Jinými slovy, první písnička trhá parkety a je fakt našlápnutá. Bohužel tato verva a nadšení dlouho nevydrží a následný, snad i nucený poslech se jen stěží daří udržet v pohotovostním, pozorném režimu. Hudba se vleče, kopíruje, graduje, utichá, ječí a tak dále a tak dále. Tu a tam zazní z mých úst ono pověstné „to je dobrý, to se povedlo“. Znamená to, že nastal okamžik pěkného počínání. Netrvá dlouho. Co však trvá dlouho je celková stopáž. Ale no tak, však jsem sliboval pozitiva. A tím pádem vyzdvihuji další píseň, tentokrát však až tu závěrečnou. Zde se totiž do hudby vmísí (ne poprvé) klávesy. Dávají tak celkovému poslechu nový rozměr a i přes jejich prvotní nelibé doteky se nakonec uchu zalíbí a příjemně jej překvapí, ne-li pohladí. Nu a je to za námi. Pár světlých míst se přeci jen našlo a tak pozvedáme desku o několik příček, ne však příliš, směrem vzhůru.