Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Syridas - Awaken

SyridasAwaken

Jirka D.28.9.2021
Zdroj: CD v jewel case // promo od kapely
Posloucháno na: SONY CDP-XA5ES / SONY TA-F 730ES / ELAC FS 247 / Tannoy T225 Mayfair
VERDIKT: Solidní. Obyčejná. Nepřekvapující. Debutní deska Syridas nové pohledy na metalový žánr nenabízí a staví se do pozice prověřené jistoty.

Syridas je nové jméno na české metalové scéně, jehož historie se začala psát odhadem tak před rokem. Kapela pochází ze severu Moravy a pokud začnete pátrat po tom, co se dělo před jejím zformováním, dohledáte částečnou personální provázanost s pagan / black metalovou kapelou Kazgaroth, která v roce 2018 vydala zatím své jediné album Sessions from the Battlefield, jež jsem nikdy neslyšel a slyšet ani nechci. Ze sestavy Kazgaroth najdete v dresu Syridas dvojici kytaristů Stanislawa Waclawika a Jakuba Forsta, který má na svědomí rovněž zpěvy, u nichž začíná první z několika málo podivností této desky. V podstatě se mi nepodařilo rozklíčovat, jak moc jsou zpěvy záležitostí zmíněného Jakuba Forsta a jak moc hostujícího a snad i živě vystupujícího Petra Hykela, který ale není uváděn jako stálý člen kapely.

 

Druhou podivností dráždící můj osobní vkus je obal nahrávky, který má nejspíš představovat polární záři s tuplovaným zvýrazněním názvu kapely i desky, což je kombinace, která jednak působí dost amatérsky a jednak netušícímu posluchači neříká absolutně nic o tom, co je obsahem. Docela by mě zajímalo, jaký metalový žánr byste odhadli, že kapela hraje, pouze na základě pohledu na ten titulní obrázek? Zmatek navíc zvyšuje zadní strana obalu cédéčka, která ve mě vyvolává pocity jak z doby mladických protestů při poslechu Biohazard, Hatebreed nebo Sick of it All, což je strašně vzdálené tomu, co vlastně Syridas hrají. Ale budiž, někdo to tak chtěl, a tak to tak má.

 

Syridas band

 

Určit hudební žánr a dát za něj ruku do ohně je u Syridas trochu problém, byť to hlavní se odehrává na poli melodického death metalu švédské gothenburgské školy takového měkčího ražení. Způsob naštěkání vokálu zavání lehce blackem a bez ohledu na to všechno je v základu stejně nejvíc cítit starý dobrý thrash metal. Kombinace nijak převratná, skoro bych řekl až tradiční a v případě Syridas uchopená docela slušně.

 

Což pro mě bylo hned zkraje docela překvapení. Když nepočítám nanicovaté prefabrikované intro, hned od druhé skladby se deska rozjede ve výborném tempu a sype. Deset skladeb kolem čtyř minut naprosto v pohodě dokáže naplnit představy o energické a slušně zkomponované metalové skladbě, melodické pasáže se drží při zemi a neprudí, celá kapela působí semknutě a sehraně. Album sviští jak poslech u starých Arch Enemy nebo Dark Tranquillity a když by zůstalo u poslechu nebo dvou, výsledné dojmy by byly překvapivě dobré. Jejich nahlodání přichází s opakováním, s nímž si člověk začne uvědomovat, že si z desky po jejím dohrání prakticky nic nepamatuje. Všechny skladby jsou si velmi podobné, šité podle stejné šablony, splývají a nenabízí žádný záchytný moment, žádný silný motiv, který by se uchytil v hlavě. Což v důsledku začne nudit a pár míst ozvláštněných akustickou kytarou (třeba tesknivé intro titulní Awaken) na zvrat nestačí.

 

Z čistě technického hlediska nahrávka působí docela mohutně, zvuk přehledně a nadupaně, byť jeho komprese je značná a poslouchat něco takového delší čas nedokážu. Asi bych dokázal ignorovat skutečnost, že skladby končí dost tristním fade-outem, ale to, že Marin Žik při masteringu ve studiu Žik vyrobil z nahrávky tak šílenou hlukovou kouli, to už přijmout neumím. Poměrně zajímavé srovnání potom nabízí zveřejněný videoklip, kde disproporce mezi zvukem a tím, co je vidět, jasně ukazuje limity kapely a možnosti dnešních studií. Třeba bicí. Nechci ale zabřednout do diskuze na téma toho, co kapela reálně umí a co z toho dokáže udělat zvukař ve studiu, to bychom tu byli dlouho. Klidně můžeme věřit, že to, co slyšíme z nahrávky, jsou Syridas v plné formě.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

David / 19.8.22 12:12

Dovolím si komentář týkající se především zvukové podoby nahrávky, respektive mého osobního pocitu ní. Když už Radek zmínil návratové album Tool, shodou okolností jsem si před několika dny pořídil jeho vinylovou edici https://www.discogs.com/release/24071501-Tool-Fear-Inoculum a během jednoho večera ji protočil v těsném závěsu za deskou C/C https://www.discogs.com/release/23675435-Porcupine-Tree-Closure-Continuation Není žádným tajemstvím, že alba Tool, i přes veškerý skladatelský um a instrumentální mistrovství autorů, zrovna nedisponují bůhvíjak oslnivou zvukovou kvalitou, což je ve stínu ohromného balíku peněz, které za produkcí takového Fear Innoculum stojí, minimálně s podivem, nicméně v porovnání s drtivou většinou současné produkce, řekněme „progresivního“ rocku/metalu, se stále jedná o velmi pěkný a vcelku bez problémů poslouchatelný nadprůměr… přímé srovnání s novinkou PT ale naplno odhaluje nedostatky, které desku Tool degradují kamsi na úroveň Potěmkinovy vesnice. Velmi limitovaná dynamika, detaily topící se kdesi hluboko uvnitř zvukové masy, omezená šířka i hloubka scény… Oproti tomu C/C zní jako polité elixírem života. Tepající, volně dýchající, plné drobných laskomin, které je radost s každým dalším poslechem postupně rozkrývat a vyzobávat jako ty nejlepší kousky z babiččiny bonboniéry. Přesně, jak napsal Jirka… „Porcupine Tree a samozřejmě Steven Wilson jsou v tomto hledu hrozně moc napřed, daleko před zbytkem scény.“

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky