Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Důvěřuj, ale prověřuj. Asi tak, bych zvolil slova na úvod této recenze. Všude možně se totiž dozvídám, že poslední Hoestova nahrávka Stridens Hus moc velké ambice nemá. Proto jsem se rozhodl ji vložit do pitevního přehrávače a zjistit tak, jak se věci mají.

Taake je slovo, které na black metalové scéně už něco znamená. Právě na této kapele (a na jejím protagonistovi zejména) je jasně prokazatelné úsloví „víc než hudba“. Hoest je neposedný rarach stylizující sebe sama do nejmrtvolnějších podob a stejně tak jeho soukromý život je pestrou záležitostí. Ale nechme drbů, těch je plný internet. Posuňme se blíže k nahrávce, kterou nám v roce 2014 praporec Taake naservíroval.

Už první kontakt s deskou jasně hovoří, s kým že máme tu čest. Na obalu je totiž další fotografie páně Hoesta, kterak si lebedí ve své morbiditě. Je to už taková tradice, která k této kapele prostě patří stejným způsobem, jako zombík Eddie k Iron Maiden. Barvy jsou maximálně dvě, toť přehršel míry tolerance. Potud vše dýchá starým dobrým norským black metalem. Vlastně stejně tak je to i s vlastní hudební náplní.

Minulé album Noregs Vaapen, vydané v roce 2011 (povšimněte si tříletého odstupu vydávání nahrávek, což je další Taake pravidlo), se setkalo s jistou kontroverzí. Zatímco jedni (nechci úplně říkat ortodoxní nebo staromilci) zlomili hůl a spílali autorovi do nejrůznějších podob, druzí tleskali nadšením a velice rádi se pousmějí nad skladbou Myr, kde si prim střihlo i banjo. V obecném měřítku toho už hudba neměla příliš společného s ranou tvorbou, což se právě setkalo s velkou mírou nelibosti. Ta tam byla hnusná atmoška syrového blacku s řezavými kytarami. Otázkou nyní zůstává, jak je to dnes. Asi tak - ti, kteří hůl zlomili, ji určitě neslepí. Ti, kteří ji sice měli v ruce, ale s vypětím sil ji opět postavili do kouta, ji nejspíš přelomí teď.

Stridens Hus se na jednu stranu s ničím nemaže a hned od začátku jde na věc pěkně zhurta, jenže ono nadšení mizí po pár minutách. Celá deska budí dojem jedné dlouhé skladby s několika malými intermezzy k rozdýchání. Ne, žádné banjo, ani jiné vyšinuté výlety. Jen a pouze hrubé skřehotání black metalu, jehož černou patinu občas rozstřelí melodie veselejšího rázu. Na druhou stranu je tu určitě pár nápadů a kytarových momentů, které si vcelku užívám a baví mě, ale spočítal bych je na prstech jedné ruky, což je na sedm skladeb v rozmezí třičtvrtěhodinky sakra málo. Dlouho jsem se s deskou trápil, abych snad pronikl skořápkou k jádru, jenže ona nic takového nemá. Jde jednoduše o prostou blackmetalovou nahrávku kapely, která už své řekla v minulosti a dnes se plácá ve vlastním bahně, ze kterého jen tak bezděky vypadnou slušné motivy.

A to není mnoho. Tak zarputilý a nasraností prostoupený člověk jako Hoest by měl stvořit o několik řádů zlejší a působivější dílo, než je Stridens Hus. Když jsem toho chlápka viděl, jak běsní (sice až přehnaně, zejména co se onoho pověstného incidentu týče) na osmém ročníku Phantoms of Pilsen, věřil jsem mu to. Ale z nové desky nedokáži nahmatat kousek, o který bych se opřel a uznale pokýval hlavou.

V součtu a důkladném přemýšlení nad verdiktem se přes všechno dostávám k lehkému nadprůměru. Přeci jen některé momenty jsou svým způsobem originální, blackmetalově čiré a do paměti se zarývají s větší vervou. Zbytek tvoří sice zbytečný patos a vláčný včelín, ovšem i ten člověku někdy přijde k chuti. Jinými slovy nenáročná, přesto slušná a poctivá blackmetalová nahrávka bez přesahu a ambicí.