Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Pro mě osobně byla informace o novém počinu záhadných bytostí z hlubin jihlavského podzemí jednou z nejdůležitějších zpráv uplynulého podzimu. Nahrávají tomu jak specifika tvorby tohoto okultního souboru, tak rozvaha, se kterou k jednotlivým produktům přistupuje. Poslední tři alba Táboru Radosti dělí deset let. Psal se rok 2006, kdy pod hlavičkou domácího labelu Epidemie Records vyšlo album Lamat, následující dílo Agartta doprovází rok 2011 a letos v říjnu je vydán následovník Egregor.

Album sedmi nových skladeb a tří remixů, tedy s na vlas stejným rozvrhem, jako nabídlo zmiňované Lamat. Zabývat se remixy a tyhle potom skládat k mozaice nových písní, je v případě Táboru Radosti už zažitý proces. Existují ale změny a jistoty, které je v souvislosti s novinkou dobré zmínit. Zaprvé je to změna vydavatelské firmy, kdy se podařilo zakotvit u renomovaných Klanggalerie, pak je tu účast Moimira Papalesca coby producenta a prostory jeho studia Analogue Voodoo, kde byl pořízen mastering nahrávky. Ještě dodám, že album zdobí stylový digipak vyvedený v kombinaci černé, šedé a bílé barvy a je asi jasné, která z těch tří grafickému ztvárnění dominuje...

Nedá mi to a vrátím se o jeden krok zpět. Agartta bylo albem, které do své tajuplné povahy absorbovalo nemálo badatelství a mazaně pokukovalo mnoha směry, uchovávajíc si ovšem svůj řád a priority. Z tohoto pohledu byla minulá nahrávka přece jen otevřenější a přístupnější. A bezpochyby rytmičtější. Novinka je zase více vtažena do víru neprostupné tmy, i když se její pokušení nadále orientuje novými možnostmi a prvky, které se hodí použít (a slyšet), ale celkově jí chybí atmosférická povolnost, která se objeví jen místy a její prioritou zůstává zataženost operující vyloženě na těch temnějších místech.

Je zřejmé, že hudebně Egregor předchozí album nenásleduje. Novinka se zkrátka vydala jiným směrem. Hledá progres v těch nejniternějších pochodech sebe samotných a trochu jiném přístupu k elektronice jako takové, aniž by to podněcovalo k revoltě. Ta by byla v této chvíli samoúčelná. Nové album se někdy tiše skrývá v nekonečných záhybech podzemí, někdy naopak působí monstrózně, hrdě a velmi ostře. Leckdy je složité se pod hustý nános podzemní mlhy dostat, mám ale za to, že Egregor je albem důraznějším, než jeho předchůdci a po stránce využití elektroniky je ze všech nejdál. A samozřejmě dál experimentuje, přináší nové prvky, které dřív v hudbě Táboru Radosti chyběly. Zcela jistě zaujme hlavně ostrý nástup bicích hned v první skladbě Archont, nebo zvuk trubky ve třetí věci Světlonoš. Zaujme i klidnější, ambientní část alba, a také v ní objevuji skrytý důraz, byť se to může zdát jako nesmysl. Novinka mnou zkrátka celkově provrtává silněji, než tomu bylo dříve. Strojová deklamace z hlubin je potom klasikou, bez které by to nešlo.

Nový materiál je celkově těžší. Jak na celkové uchopení a zpracování, tak po stránce hudební, kde není mnoho míst na oddech a pokud taková jsou, plní je zdánlivý klid, který pravým klidem není. Skrz jeho stísněnost lze uzřít světlo jen s velmi malou pravděpodobností. A platí to i pro zmiňované remixy. Jedna z nových verzí patří aktuální skladbě Integral, která se ve své klasické podobě objevuje přímo na albu a teprve další dva remixy jdou hlouběji do minulosti. Divinorum je jinak úvodní skladba Agartty a Blot patří původně až na album Hávamál.

Kapela si dál drží svůj specifický rukopis, který je v našich končinách naprosto ojedinělý a je velmi poučné sledovat jak tvárným a proměnlivým umí být. Jistou stopu dle mého zanechalo i jméno producenta (například jeden přímočařejší motiv v Integral jako by vypadl z jeho přístroje), ale samozřejmě ve vší citlivosti. Celkově jsem s novinkou velmi spokojen, byť jsou zde stále místa, která mi zůstávají zapovězena. Předchozí Agartta mi nabídla větší rozkoš, ale tahle verze podivného světa Táboru Radosti je mi také hodně blízká.