Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Talbot - EOS

TalbotEOS

Sorgh9.5.2013
Zdroj: Mp 3 (320 kbps)
Posloucháno na: PC
VERDIKT: Ještě kdysi pro Inno jsem psal o debutním albu estonských Talbot. Jaksi jsem na něj pro překotné změny pozapomněl a až nedávná kolegova recenze jeho následovníka mně oživila pamět. A protože by to byla škoda, vkládám několik vět o EOS nyní i na Echoes. Zaslouží si to.

Překračuji chmurné zápraží starého domu a okamžitě na mě padá deka. Nijak kousavá, spíš podbarvená flanelem, ale zato těžká. Není snad lepší nápovědy, co se bude odehrávat za pobaltské kejkle běhěm příštích minut. Moc mě to netěší, mám radostnou náladu, ale budiž, užiju si střetu kontrastních ploch. Podladěný a pomalý průzkum přízemí postupně přináší stopy neveselých událostí, jichž byl dům svědkem. Zkrátka nic neukazuje na veselý podnájem, ale s tím jsem počítal, takže s chutí do toho. Poslouchám jen chvilku a roztomilé ďolíčky ala Zagorka mi z tváře nadobro mizí. Zanedlouho je ovšem líp. Jde o to pochopit tvůrčí záměr a ponořit se do vod temných nápadů, které následně ustí ve světlou budoucnost. Po těžkém začátku Threshold přichází dvojka Cayenne, která přidá na rychlosti a už jde o sympatický stoner rock, kdy upocené flanelky vlají ze slepých oken a vousatí muži řežou do prověšených kytar. Zamračeně a soustředěně vypravují o událostech rodného domu, města, tak jak je čas nesl.

 

Zcela nečekaně nejde o žádné ospalé americké maloměsto s tlustým šerifem a doporučením – radši se nezdržujte a pouze projeďte. Nitky příběhů se odehrávají v Estonském kapitolu Tallin, oblasti diametrálně odlišné než bylo možno očekávat. Observer X je zamyšleným pohledem k obloze, kdy na obzoru je za jasných dnů možno zahlédnout odlesk polární záře. Začíná decentní basou s nakřáplým kvíkáním ospalé kytary. Poté jsem konejšen pomalým odsekáváním partů za brumlání motoru vydechlého Talbotu. Jen tam ve výši se rozhléhá jasný hlas z posedu, jako protiklad nemocnému deklamování od země. Je to jako duet dvou lidí kdesi za městem, obou na pozorování oblohy, ale každý ji vidí jinak. A odjinud. Perspektiva je výrazným faktorem úspěšnosti observatorů.

 

Titulní Eos je poklidnou vybrnkávačkou k vyprávění, hlas je efektizován jako na mnoha jiných místech, ale tento fakt neruší, naopak přináší do hudby nový rozměr svojí atmosférou. Tato „moderna“ se nezvykle slušivým způsobem tulí k dřevnímu podání skladby. Zmínit je třeba opět výtečně jednoduchou basu. Naproti ní se tyčí stěna zatěžkaného hluku starých motorů v podobě Combat Zen Speech. Je to náročná záležitost halící v monotónním ruchu rytmické odsýpání času, ťuky dřevěných paliček a zpověď osamoceného mechanika. Zpěv mi lehce evokuje atmosféru soundtracku k filmu Trainspotting, tuším skladbu Bornslippy od Underworld, geniální to věc. Skladba vyžaduje značnou dávku trpělivosti a snahu se dopátrat kořenů vzniku kompozice, však je to dlouhých 11 minut, a to už jednoho prověří. Následná The Van Of Pleasant Living je zvukovou, čistě instrumentální a elektronickou koláží, kde marně hledám záchytný bod. Naštěstí po chvíli přechází v poslední kapitolu alba nazvanou Coach. Opět pomalé riffy opentlené efekty, brumlavý hlas a nebetyčná hloubka. Obveselí snad jen pravidelný refrén, který je čitelnější a oslovující čistým popěvkem. A pak už jen ticho.

  

 

Talbot ctí klasické znaky stylu, jsou stigmatizováni svými dosahy k legendám, avšak sympaticky se obvazují a přes ušpiněná obinadla prosakuje i hodně vlastních šťáv. Ne nadarmo bylo album EOS nominováno na nejlepší metalovou desku v Estonsku za rok 2010. Zodpovědně nemohu říct, jak velká scéna v Estonsku je a jakých dosahuje kvalit, rád ale věřím, že je z čeho vybírat a EOS tak patří na pomyslnou bednu ve výběru z nejlepších...

 

Cítím na sobě, že je toho na mě moc. Asi do poloviny desky jsem byl schopen udržet zájem, ale ke konci zvolna umdlévám a jen se sebezapřením jsem byl schopen zvládnout vícero poslechů v tahu. Je to dobré album, ale spíše určeno jiným osobám než mě. Já bych s dovolením pozřel jen ojedinělý zákusek a stačí mi to. Celé menu nezvládám a odcházím do vod mě bližších.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky