Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Estonská podzemní dvojka Andre - Nuutre ukázala už na debutovém stříbrném nesmyslu, že není všechna špína stejná, a že není dobré nechat ležet jen tak ladem na kameni kámen. Slovy škatulek a šuplíků z nočních hudebních stolků, není sludge jako sludge a není stoner jako stoner. Dost už ale těchto večně zařaditelných termínů a pomůcek a pojmenujme TALBOT hudbou, která sice do těchto formiček otiskuje vlastní přirození, ale přitom dá spíš na sebe samotné. To je ke slyšení od samého počátku, takže ono pomyslné trknutí pochází z míst, odkud to většina slyší velice ráda. Z míst, kde není vše nalajnováno a předpovězeno. Snad je to krajem odkud TALBOT pocházejí, snad je to jejich náturou a citem pro komponování samotné. Tak či tak, tahle severoevropská kapela není zrovna typickou ukázkou, jak se mít o co opřít, jako spíš přeletem nad vším tím kamenným hnízdem z vlastní perspektivy.

Na novince "Scaled" hoši dál rozvíjí svůj těžký propletenec basových riffů a temných uliček s experimenty a taji poklidu. Je čas jak na zrelaxování, tuhé rockerství či nevídaný vztek, tak hlavně na postupné otevření vlastních nezhojených ran. TALBOT pokračují tam, kde se svým debutem skončili, ale poctivě jej rozšiřují o další dimenze a úhly pohledu. Nebojí se změn, nebojí se strčit hlavu do cizích dveří. Jen to ještě není ta pravá revoluce, je to spíš hraní si s tématy a polehtání nápadněji nápaditých myšlenek v rozpuku, že by to šlo krapet svobodněji a přesvědčivěji. A o to jde u TALBOT především. Z jejich hudby se totiž hlavně svobodná mysl krade plnými doušky naplno z každé skladby. Můžou se právem cítit jako volní jako ptáci. Jako ten, co je denně sleduje z jejich loga, ze starších nahrávek a nově také z bookletu "Scaled".

Nejisté ucho v úvodním buldozerujícím tracku "Spectral Express" ještě nepozná mnoho převratného, ale už tam je patrný smysl pro orientaci v těžké špíně, která ne a ne slézt z nepraných tenisek. Dál je patrné, že TALBOT sluší rozehrávání atmosférických témat, do kterých naplivají jak odér manšestrových zvonů svých otců, tak mimořádně basový tučný sound, nebo třeba growl. Když už se zdá, že si prostě zakládají na naprosté hrubosti, kterou dokáží namíchat s trochou uvolnění, najednou mám pocit, že není ani tak daleko od Jourgensenovy nakřáplé frustrace, ani od lávovité zmetkovitosti "Filth Pig" (Shadowbird). Ten vokál tam prostě občas probleskne a pomalu tekoucí hudba (i když zcela v jiných odtokových kanálech) onu desku z roku 1996 chtě nechtě upomene. "Scaled" postupem času přinese nejednu příjemnou minutu a celkově se song od songu pne a žádá si pozornost. TALBOT nahráli album, které má daleko od odstrašujícího nezaujetí "jedním uchem tam a druhým ven". TALBOT nahráli album, které stiskne a nepustí. Tohle ano, tohle sedlo do míst dobré hudbě určených.