Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Tartaros - The Red Jewel

TartarosThe Red Jewel

Sorgh31.10.2012
Zdroj: CD
Posloucháno na: Minisystem JVC MX - D302T, 2 x 40 W
VERDIKT: Tohle pojednání si bude chvílema protiřečit a chvála se zničehonic změní v přiměřenou kritiku. I tak si ale myslím, že The Red Jewel má co nabídnout. Mělo toho ale být víc.

Jakmile jsem kdysi zjistil, že kolega Victimer přidal ještě v dobách Innocence do databáze projekt Tartaros, zamrazilo mě lehce za krkem a duši mi naplnila tma. Tak silné pocity ve mně album The Red Jewel ještě i po letech vyvolává, i když jsem o zaprášené CD už drahnou dobu okem ani nezavadil.

 

O co vlastně jde? Tartaros je dítkem Charmanda Grimlocha, kdysi koncertního klávesisty slovutných Emperor. Až ve své vlastní skupině se ovšem mohl naplno realizovat a řádně toho využil. Všechno si nahrál v klidu sám, od vokálů přes kytary až po klávesy. Jenom se škopkama mu vždycky přišel někdo vypomoct. Sám si desku taky produkoval a je třeba říct, že se asi vyzná, protože odvedl dobrou práci. Takříkajíc z tovaryše mistrem.

 

Na desce se, roztroušeno mezi kamennými pomníky, nachází osmero obelisků spadajících do škatulky symfonického black metalu. Ptačí trus je již silně poznamenal, tlející listí zčásti kryje jména umrlých, ale přesto není těžké porozumět. Hodně zprofanovaná škatulka symfoblacku by vás rozhodně neměla odradit, ba naopak. Krom nezbytného zla v podobě zbytečných a nic neříkajících alb, bylo v tomto stylu natočeno i několik slušných věcí. Toto je jedna z nich. Celou kolekci otvírá strašidelné intro, směs klávesových vln, šepotu a tlumených deklamací. Proslov vrchního opata kláštera z pekel dodává věci na vážnosti, což ani není třeba, smích mi odumřel hned v zárodku ještě někde pod bránicí.

 

Od druhého kusu už to peláší svižným kvapíkem dolů do katakomb. Snad nejdominantnějším prvkem na desce jsou rozpálené špóny sypající se z brusek nelítostných kytar, kdy zkušené ucho posluchačovo je s to rozpoznat inspiraci v Emperor. Některé pasáže by se vskutku mohly ocitnout na albu Anthems To The Welkin And Dusk norského císaře. V tomto případě to ovšem nelze brát jako úmyslnou kopírku, ale jako přirozený vliv bývalých chlebodárců. Druhým a snad stejně silným pilířem alba jsou klávesy. Ty hudbu nejen stylově doplňují, ale rozvíjí ji dál až někam na hranici atmosférických orgií, těžko to nějak pojmenovat. Je to něco zcela nevšedního, v black metalu ne často slyšeného. Hudba je velice syrová, tak nějak „železná“, zebe mě z ní. Při procházce touto manéží zatracení tak není od věci si v pokoji přitopit či nasadit na nohy alespoň teplé fusakle.

 

V ranku nám milé hudby hodnotná deska, ale má jednu vadu. Oposlouchá se. Alespoň moje okouzlení mělo vcelku jepičí život a to i přes nespornou  kvalitu dílka. Asi tak kolem čtvrtého songu dojde k nasycení a zbytek kolekce je mi šumafuk. Chtělo by to víc nápadů a podnětů. Takto se z původně zajímavé desky stává otravný společník.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Pepa9 / 2.12.22 10:58

Ahoj, musím zde úplně výjimečně zareagovat na recenzi. Toast jsem si pustil úplně náhodně při letu Qatar airways (nepochopitelné, co mají v nabídce hudby:-)) NY i Crazy Horse mám naposlouchané až na půdu a vím, co od nich čekat. Když jsem však uslyšel Toast, prostor a čas se rozplynul a zůstalo jen tady a teď. Neskutečná síla, jediné, na co jsem se vzmohl, bylo utřít slzu, která mi vhrkla do očí. A stále to gradovalo. Až ke dvěma posledním "peckám", How Ya Doin (takto jedné z nejniternějších písní) a Boom boom boom. Takže jsem to poslouchal stále dokola a než jsem se vrátil domů, už jsem měl na stole koupený vinyl. Je to rozhrkané, neučesané (jako vždy), ale hluboké a opravdové. Každopádně se Toast po třetím poslechu stal jednou z mých nejdůležitějších desek vůbec. Nevím, čím to je a proč to je, ale to není vůbec na místě, protože s tím stejně nemohu nic dělat a po pár tónech jsem na cestě po všehomíru. Tak mi to nedalo a musel jsem sem připsat doušku. S touto deskou Young asi nezboří hitparády, ale sáhl s ní hodně hluboko ku srdci. A teď tedy k tomu vinylu:-) Nelhali. Je to nejhůře zpracovaný vinyl, který jsem za poslední léta viděl. Obal, kde jsou špatně čitelné nápisy, vrátit obsah do obalu je nadlidský úkol. Vtipné je, že má výtisk tři strany a čtvrtá je prázdná:-) O gramáži ani nemluvím. A zvuk eeeh... nooo.. tak jako... oni se to jednou jistě naučí. Jako by tím chtěl vydavatel podtrhnout výjimečnost nahrávky. Protože když se podaří vytáhnout desku z obalu, nezlomit jí při tom, nasadit jí na talíř, přenoska se zahryzne a kytara zaržá, to je věru událost hodná povstání Fénixe z popela.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Victimer / 4.11.12 15:08odpovědět

Je asi pravda, že se oposlouchá (už si ani nevzpomínám kdy jsem desku slyšel naposledy), ale dobře vím, že mě svého času uhranula. Během přechodného bydliště v bohunické garsoniéře jsme kolikrát byli v bytě jen sami dva - já a Grimloch. A bylo nám dobře.

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky