Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Teahouse Radio - Her Quiet Garden

Teahouse RadioHer Quiet Garden

Victimer13.8.2018
Zdroj: bandcamp
Posloucháno na: notebook / phone
VERDIKT: Nostalgie dětských let spojená se stavy úzkosti servírovaná v oparu podřimování.

Dnes si budeme promítat. Pohodlně si sedneme do křesla obýváku a pustíme si zapomenuté záznamy z doby, kdy jsme byli děti a svět kolem nás byl strašně velký a plný otazníků. Možná si začneme rovzpomínat na chvilky strávené s rodiči, které už dávno zmizely z paměti. Možná se nad tím pousmějeme, možná ukápne slza a možná si určitý moment děje na chvíli zastavíme, budeme si jej do zblbnutí vracet a hledat něco, co nám kdysi uniklo nebo nás sotva mohlo zajímat. Co spustilo moje pochybnosti? Co stojí za mou nemocí? Proč jsem dnes takový a ne jiný? Otázky a možná také odpovědi. Jde o to, co jsme schopni vylovit v paměti.


Pär Boström je na poli cinematického minimalismu známé jméno. Jeho diář čítá jména jako Kammarheit nebo Cities Last Broadcast a v obou případech jsme se dočkali velmi zajímavých nahrávek podněcujících zasuté touhy a myšlenky. Dnes se ovšem podíváme na zoubek dalšímu kandidátovi na post snílka roku. Teahouse Radio je projekt, který léta shromažďoval zvuky a nitě nálad, aby dal letos na jaře vzniknout svému prvnímu albu Her Quiet Garden. Léta v tomto případě znamenají rozmezí 2004 - 2017, což je docela dlouhá doba na to být si jistý, že uzrál pravý čas na ucelení jednoho konceptu a jeho vydání.

 


Hudba zaznamenaná pod názvem Teahouse Radio je lehká i těžší projížďka sny, vzpomínkami a křehkými pocity. Spojení nostalgie a melancholie, chill-outová temnota, kombinace kontur dark ambientu a prosluněné relaxace, která netrvá věčně. Jako kdyby Atrium Carceri jeli na výlet s Boards Of Canada a bylo jim spolu dobře, protože si všichni přišli na své. Je to terapie, zvuková katarze a promítání si vlastních diapozitivů z dětských let. Ne vše je klasicky milé a přátelské, vypadá to, že někde v dálce probíhají souboje strachu, ostychu a nakonec (jako např. v Underwater sleep orchestra) se spustí i čistá pochybnost nad vlastní existencí. Není tu jen zahrada, sušenky, mladá maminka a šlapací auto s talířem čerstvě natrhaných třešní. Vzadu za domem je houpací síť a někdo v ní leží. Za plotem se míhají postavy a těžko říct, co se může stát...


Představy a sny, nebo realita? Každopádně na to Pär Boström šel s citem a porozuměním. Na procházku do světa minulosti, kde je vše rozmazané, protože současnost a minulost dělí spoustu let. Tohle jinak než v záměrném zastření servírovat nelze, vzpomínky totiž zastřené jsou. Hudba alba Her Quiet Garden, to je kombinace akustiky a elektroniky, kdy se na bázi lehkosti prostřídá brnkání strun i zkreslený sound starých, někdy až důvěrně známých pohledů zpět a vzájemně se protne.


Snová tajuplnost, probuzení starých pocitů, to vše je Her Quiet Garden, to vše nese na svých lehkých a spoře vrstvených tónech. Jejich následování chce v sobě najít špetku trpělivosti a schopnost oddat se křehkému prostředí nostalgie a hudebního minimalismu. Ne každý je hoden, to je samozřejmé. Jako spuštění zasutých emocí ovšem může tohle album skvěle posloužit. Je v těch správných rukách a bylo pořízeno v těmi nejlepšími úmysly. V dušičce to bude zase hlodat...


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Victimer / 23.11.21 15:27

Dobře, já to chápu. Na druhou stranu konkrétně v mém případě žádné změny nejde čekat. Mám to na těch pseudouměleckých výlevech založeno. Naprosto rozumím, že to člověk vzdá už při verdiktu. Moje snaha je a vždycky byla být s konkrétní nahrávkou co nejblíž, a to jak tím jaká je kvalitou, tak i pocitově z ní. A to druhé velmi silně. A když člověk píše o více méně netradičních věcech, výsledek je takový jaký je. Je to o stylu, můj je tento, nelze ho vypnout a začít jinak. Na něčem (někom) jsem vyrostl a tak to je. Pseudoumělecký balast a to, že z recenze potom někdo nic nemá na tom nic nezmění. Jinému to zas přijde zajímavé. Já zas nemám rád ty obyčejně informativní recky, přijdou mi bezkrevné. Desku Kwade Droes vnímám jako necudnou, sprostou. A takový byl i záměr stylistiky článku. Nebo kdysi dávno Dimmu Borgir... působili na mě tehdy strašně arogantně a ta deska mi přišla špatná. Proto byla arogantní a špatná i recenze (taky jsem to schtytal :))

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky