Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Teahouse Radio - Her Quiet Garden

Teahouse RadioHer Quiet Garden

Victimer13.8.2018
Zdroj: bandcamp
Posloucháno na: notebook / phone
VERDIKT: Nostalgie dětských let spojená se stavy úzkosti servírovaná v oparu podřimování.

Dnes si budeme promítat. Pohodlně si sedneme do křesla obýváku a pustíme si zapomenuté záznamy z doby, kdy jsme byli děti a svět kolem nás byl strašně velký a plný otazníků. Možná si začneme rovzpomínat na chvilky strávené s rodiči, které už dávno zmizely z paměti. Možná se nad tím pousmějeme, možná ukápne slza a možná si určitý moment děje na chvíli zastavíme, budeme si jej do zblbnutí vracet a hledat něco, co nám kdysi uniklo nebo nás sotva mohlo zajímat. Co spustilo moje pochybnosti? Co stojí za mou nemocí? Proč jsem dnes takový a ne jiný? Otázky a možná také odpovědi. Jde o to, co jsme schopni vylovit v paměti.


Pär Boström je na poli cinematického minimalismu známé jméno. Jeho diář čítá jména jako Kammarheit nebo Cities Last Broadcast a v obou případech jsme se dočkali velmi zajímavých nahrávek podněcujících zasuté touhy a myšlenky. Dnes se ovšem podíváme na zoubek dalšímu kandidátovi na post snílka roku. Teahouse Radio je projekt, který léta shromažďoval zvuky a nitě nálad, aby dal letos na jaře vzniknout svému prvnímu albu Her Quiet Garden. Léta v tomto případě znamenají rozmezí 2004 - 2017, což je docela dlouhá doba na to být si jistý, že uzrál pravý čas na ucelení jednoho konceptu a jeho vydání.

 


Hudba zaznamenaná pod názvem Teahouse Radio je lehká i těžší projížďka sny, vzpomínkami a křehkými pocity. Spojení nostalgie a melancholie, chill-outová temnota, kombinace kontur dark ambientu a prosluněné relaxace, která netrvá věčně. Jako kdyby Atrium Carceri jeli na výlet s Boards Of Canada a bylo jim spolu dobře, protože si všichni přišli na své. Je to terapie, zvuková katarze a promítání si vlastních diapozitivů z dětských let. Ne vše je klasicky milé a přátelské, vypadá to, že někde v dálce probíhají souboje strachu, ostychu a nakonec (jako např. v Underwater sleep orchestra) se spustí i čistá pochybnost nad vlastní existencí. Není tu jen zahrada, sušenky, mladá maminka a šlapací auto s talířem čerstvě natrhaných třešní. Vzadu za domem je houpací síť a někdo v ní leží. Za plotem se míhají postavy a těžko říct, co se může stát...


Představy a sny, nebo realita? Každopádně na to Pär Boström šel s citem a porozuměním. Na procházku do světa minulosti, kde je vše rozmazané, protože současnost a minulost dělí spoustu let. Tohle jinak než v záměrném zastření servírovat nelze, vzpomínky totiž zastřené jsou. Hudba alba Her Quiet Garden, to je kombinace akustiky a elektroniky, kdy se na bázi lehkosti prostřídá brnkání strun i zkreslený sound starých, někdy až důvěrně známých pohledů zpět a vzájemně se protne.


Snová tajuplnost, probuzení starých pocitů, to vše je Her Quiet Garden, to vše nese na svých lehkých a spoře vrstvených tónech. Jejich následování chce v sobě najít špetku trpělivosti a schopnost oddat se křehkému prostředí nostalgie a hudebního minimalismu. Ne každý je hoden, to je samozřejmé. Jako spuštění zasutých emocí ovšem může tohle album skvěle posloužit. Je v těch správných rukách a bylo pořízeno v těmi nejlepšími úmysly. V dušičce to bude zase hlodat...


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Bhut / 25.11.21 7:50

Konečně nějaká diskuse :) Takže můj názor je ten, že se musím zastat svého redakčního kolegy. V obecné rovině mám rád, když má někdo svůj styl a právě ten Victimerův je mi velmi sympatický a rovnou se i přiznám, že mnohdy i inspirativní. A za další je to přesně tak, jak psal Corrvuss a Jirka - má-li hudba nějaký smysl, který v posluchači vyvolává určité výjevy, tak proč se o ně nepodělit? Já v tom právě vidím autorovo vcítění se do daného muzikantství a důkaz toho, že mu poslech podobného není lhostejný, ale něco v něm vyvolává a působí na něj. Nejlepší pak je si materiál pustit a objevit v něm ty momenty, které jsou popisovány. Sám jsem třeba takhle napsal recenzi na Sigh, kterou dodnes chápu jako živý komentář k poslechu. A když už tu píšu o sobě, tak i uvedu určitou výtku, kterou jsem dostal od svého letitého kamaráda (byl mi i za svědka na svatbě), že když četl jistý rozhovor v jistém tištěném zinu, tak nabyl dojmu, že bych mohl některé formy pojmout jinak, že mu to takhle připadá hrozně malé. Má odpověď byla prostá: to bych pak ale nebyl já. A přesně takovým způsobem to máme, hádám, všichni nadšenečtí pisatelé. Chceme mít svůj rukopis a abstraktní volbu ve vyjádření, protože to činí dané jedinečným a tím nemyslím úpornou snahu pisatele o nějaký formát, ale jasné vnoření se do konkrétní hudby. Přeci jen být za každou cenu nad věcí a vlastně i nestranný, tak od toho je tu Fullmoon a jemu podobní. Tenhle styl sice zavedla Apačka (a tiše přeju klid její duši), ale vzápětí se z toho stal fenomén. Ale abych se vrátil k podnětu reakcí: milé S, neber toto jako nějaký ostrý výsledek odsouzení tvé reakce. Je to diskuse, volné povídání s názory různých lidí. Ten tvůj respektuji a rozumím mu, jen si dovolím jej přehodnotit na příliš wikipedický. Ono je ve skrze snadné napsat holá fakta o daném materiálu a jít přímo k věci, ale kde jsou emoce? Kde je důsledek působnosti? Není pak škoda si nepřečíst dojmy, které nahrávka vyvolala?

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky