Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Temple Nightside - Pillars of Damnation

Temple NightsidePillars of Damnation

Garmfrost7.12.2020
Zdroj: CD, mp3 (320kbps)
Posloucháno na: na všem a všude
VERDIKT: Záhrobní hnusárny jsou na Pillars of Damnation lidštější než na starších deskách vydaných pod značkou Temple Nightside a všeobecně i ostatních projektech V. Kubase. Jsou nebývale atmosférické, promísení dark ambientem skladbám sluší.

Sestava Temple Nightside jednoduše nemůže vydat průměrnou nahrávku. Lidi z tak temně proslulých těles, jako bezesporu jsou Vassafor, Sinistrous Diabolus, Grave Upheaval nebo Ill Omen, jsou pevnou zárukou morbidní zábavy první jakosti. Ostatně samotní Temple Nightside nejsou nováčky, ale léty prověřenou kapelou s kultovními fošnami na kontě. Kdo by si nevzpomněl zejména na Recondemnation, která částečně oprášila vraždící debut Condemnation. Temple Nightside sází na blasfemický a notně zčernalý death metal. Dává nám vzpomenout na dobu, kdy Incantation ještě nahrávali to nejděsivější a pochmurnější, čeho byla scéna schopná. Temple Nightside se stejně jako oni nebojí zatáhnout posluchače i do hlubin ohavného doomu, provézt jej rituálními vizemi chorých démonů, kde není prostor pro jakýkoliv náznak příjemné nálady a harmonických melodií.

 

tn

 

Oproti zmíněné dvojici ohavností se Pillars of Damnation vrací spíše k čistější produkci a mnohem pestřeji zaranžovaným skladbám, které jsme mohli např. vychutnat na geniálním majstrštyku The Hecatomb. Samozřejmě i v tomhle případně nelze mluvit o technických hračičkách a produkci pro hluchou masu. Pořád hovoříme o samotném dně toho nejmakabróznějšího, kdy growler IV zvrací tak nelidsky, až se mi kroutí huba, jak zkouším ponořit svůj hlas hlouběji, než dokážu. Záhrobní hnusárny jsou na Pillars of Damnation lidštější než na starších deskách vydaných pod značkou Temple Nightside a všeobecně i ostatních projektech V. Kubase. Jsou nebývale atmosférické, promísení dark ambientem skladbám sluší. Bez ambientu by Pillars of Damnation byla zřejmě prachsprostě obyčejná staromilská deathárna. Což samo o sobě vůbec nevadí, ale takto mě deska baví mnohem víc.

 

Co říct o samotném albu? Nejvíc mě baví neskutečné vokály. Ty jsou vskutku lahůdkové. Je-li možné takto označit ono blití a syčení. Hlasivky IV jsou brutální až hrůza. Je dobré zmínit, že nejen vokály jsou Temple Nightside živi. Byť se toho moc neděje, jsou obě kytary dobře sladěné. Spolu se zbustrovanou basou nedrtí riffy všichni dohromady (nebo aspoň ne pořád). Sólová kytara má navrch a ty zběsilé výjezdy z bahna vždy song dobře oživí. Rychlostním zvratkům udává tón nenechavý Basilysk, který nasbíral zkušenosti v pestrém stylovém prostředí od grunge, přes thrash, až po death či doom. V řadách Temple Nightside má jasně nastavené, jak a kdy má co hrát, ale i přes to se dokázal přenést, přece jen nabubnoval staré nahrávky TN, takže ví, co Kusabs chce. Umí se rytmicky vcítit do funeralu stejně jako umí sypat. Skladby sice navzájem nesplývají dohromady, ale jsou atmosféricky hozené do jednoho hrobu. Jsou zde samozřejmě rychlejší songy jako Death Eucharist nebo pomalá smrt v závěrečném monolitu Damnation, kterým tím pomyslným stropem může být, celkově je však album celistvé, nedělitelné.

 

 

Když si tak čtu po sobě, co píšu, je mi jasné, že si většina poklepe na čelo, co to tady píšu za blbosti. Rytmické změny, pestrost a atmosféra? Ha! K smíchu! Leda tak ve snu. Temple Nightside jsou přece primitivní banda starých blbců, jejichž pahudba se může líbit akorát naprostému hovadu, jako je recenzent. Haha! Jo jo, přesně tak. Pahudba od starých blbců se mě, hloupému hovadu líbí strašně moc. Sice se mi předchozí Recondemnation pro její barbarskou špínu pozdává o kousek víc, ale i Pillars of Damnation drnká přesně na tu strunu mého nelidství, která podobné chorobnosti občas potřebuje ke štěstí.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

asphyxia / 30.11.21 12:23

To mám radost, že zrovna pod tímhle albem se rozvinula takováhle diskuse o přístupu k psaní, kterou shodou okolností vedeme s Lomikarem už asi od roku 2016. Při poslechu Kwade Droes minulý týden v noci při cestě domů jsem si zrovna říkala, jestli a jakým způsobem bych byla schopná někomu druhému popsat, jak to zní. A při pokusu pojmenovat to jsem upřímně tápala prázdnými rty. Pro mě podstata toho, co chci od hudební recenze, je přiblížit danou hudbu čtenáři, ať už jakýmikoliv prostředky. Obkreslit ji slovy. Victimerova recenze mě potom o to víc potěšila, nakolik naplnil nelehký úkol vytvarovat prožitek z poslechu takovéhle sonické anomálie do slov; a nakolik skrze jazyk, jaký zvolil, ukázal, jak ta hudba "vypadá". Rozumím očekávání čtenáře, že při čtení jde primárně po rychle identifikovatelných tagech typu žánr, příměrech k jiným kapelám nebo pokusech zasadit album do specifické hudební rodiny či období, které mu pomáhají okamžitě se zorientovat. Ani jeden přístup nevylučuje druhý, pokud jsou podpůrné při cestě vystihnout hudbu, jak jen je to možné. Nicméně u komplikovanějších či komplexnějších tvarů je podle mě nezbytné až za vrstvu faktografie, do lóru imaginace, sáhnout, protože běžné reálie prostě nestačí. Victimerův styl pak ve výsledku nevnímám jako upocenou snahu o verbální exhibicionismus, ale naopak mi pomohla pojmenovat bizarní kompozice neuchopitelného charakteru, kompozice ze světů nehumánních a (kdybych použila slova strýčka Lovecrafta) vymykajících se popisu. Takže díky!

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky