Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Když v roce 2019 vydala tahle parta svou první velkou desku, byla to těžká, v hlubinách utopená sabbaťárna, která fanoušky stoner / doom metalu mohla stejně tak nadchnout jako naprosto na... však víte co. Celá ta mystika, okultismus, pentagramy, prezentace, hudební projev a vůbec všechno šlo shrnout do naprosto vystihujícího sousloví žánrového klišé, což si vždycky najde své oddané zastánce stejně jako zapřisáhlé odpůrce. Pravdu můžeme bez pocitu přehnaného alibismu přiznat oběma stranám, protože nahlíženo z úhlu jejich pohledu lze pochopit oba přístupy a pro oba lze najít argumenty pro i proti. Nehledě na názory kapela rok a půl nato vydává svou druhou, mnohem zpěvnější, otevřenější, ale za mě i lehce naivní desku Red Tide, tentokrát samonákladem, a pak je co do větších vydání chvíli zticha.

A to až do letoška, během něhož postupně začala dávkovat singly k chystané třetí desce, která 5. dubna vychází na Ripple Music. Ze znalosti historie a jejich předchozí tvorby by měli zbystřit posluchači hutného a pomalého kytarového zvuku, tedy především ti, kterým v žilách koluje hustá krev Sleep a Electric Wizard, jejichž vliv byl u předchozích dvou alb slyšet poměrně hodně (u prvního zvláště). Na tom v úplné podstatě novinka nic nemění a byla by to dost podivná otočka, kdyby něco takového nastalo. Přesto si troufám tvrdit, že stejně jak nebylo druhé album úplně stejné jako to první, není ani to třetí úplně stejné jako předchozí dvě. Dokonce bych řekl, že je jiné docela hodně. Kapela evidentně nepřešlapuje na místě.

Co je nového? Temple of the Fuzz Witch zásadně zrychlili, na kytaru nasadili ještě brutálnější zkreslení, naštěstí se vyvarovali pěvecké naivity předchozí desky a namísto toho servírují hlasový šmirgl papír. Od první skladby je slyšet, že kapela je hodně při chuti a že ten pomalý, hutný a valivý doom poněkud přehodnocují, roubují na něj prvky crustu a blacku, zní mnohem drzeji a urputněji (zkuste Sanguine). Houpavě hypnotický rytmus drží skrytý pod povrchem, staví na něm, nevzdávají se ho, ale současně z něj utíkají do výrazně dravějších pasáží, které pro někoho možná překvapivě přesahují dříve poměrně přísně dodržovaný žánrový rámec. Přesto ale nezapomínají na své kořeny, pomalých a zatěžkaných pasáží servírují hodně, je jich v nim dobře jak v bezpečném přístavu a je to na jejich projevu znát.

Nádech čehosi svěžího pak přichází v momentech, kdy se (naštěstí mnohem úspěšněji) pouští do čistějších zpěvů a kdy zní jak varianta k Pallbearer (skladba Nephilim), což lze přijmout s nadšením i bez něj, to záleží. Stejně tak nezapomínají na své stoner metalové geny, které najdete roztroušené napříč celou nahrávkou (silně třeba v Bow Down) a které odlehčují místy hodně brutální kytarový i hlasový buldozer. Na první zkušenost to může působit jako lehký zmatek žánrů a přístupů, a vytvářet dojem, že kapela vykročila někam, kde ještě není úplně doma. A že tak trochu váhá a našlapuje nejistě, zkouší nové, ale současně se zuby nehty drží starého. Za mě není nic snazšího, než tuhle žánrovou nezakotvenost přijmout jako svým způsobem přednost a výhodu.

Celkově nemám problém přiznat, že mi tahle deska docela sedla. Vyrůst z tak zatěžkané produkce, jakou představovalo první album, do takto ochraptělého a sírou zasmrádlého bigbítu, je za mě docela milý vývoj, byť při čisté racionální úvaze bych našel dost závažíček na druhou misku. Ale nechci. Mám dneska chuť být shovívavý, mám chuť napsat, že tahle deska má mé sympatie, a že byste si ji měli minimálně jednou poslechnout. Víc nežádám.