Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Mučen domácí monotónní rutinou, která mi zvolna ale jistě ubírá na kráse, zabrousil sem do vod jistoty. Navštívil sem death/doomový region daleko ode všech nákaz, nařízení a zákazů, a do oka mi padla americká kapela Temple Of Void z Detroitu. Název nezní kdovíjak originálně a i obal se spokojuje s tradičním fantastičnem, které polaská skalní příznivce Pána prstenů. Takže ani nevím proč jsem na ně zaměřil svůj kalný zrak, ale nemrzí mě to. Tahle parta vaří s důvěrně známých surovin a mlha nad hrncem je slušně hustá. Možná tato věta někoho odradí, protože by si rád smlsnul na něčem zvláštním a jedinečném. Ten ať si počká třeba na nové Green Carnation. Tady a teď přichází stopa zaprášené jistoty, dávka normálního, smrtícího řemesla, které zůstává tak říkajíc jen na papíře.

The World That Was je třetím plnometrážním albem kapely a tváří se hodně vyzrále. Po první ukázce, kterou jsem si pustil na Bandcampu, jsem se příjemně uvelebil na zadku, tak mi to v tu chvíli sedlo. Postupem času se samozřejmě dostavily občasné pochybnosti a snad i lehká rozmrzelost. Tklivé, tlející bažiny zaplavují na můj vkus hodně půdy, ale naštěstí to vyrovnává dostatek krásných motoráren s jen několika jednoduchými riffy, které mě bezpečně uzemňují. Nakonec je té trudné nálady tak akorát, ale přiznat dominantní postavení kmotřičky smrti se dá jen těžko. Je to tak půl na půl a na albu vládne poctivá shoda.

Každopádně fakta jsou taková. Projev kapely je stylově drsný, neučesaný a v jeho záhybech tlejí exhumované kroky minulosti. Pro modernisty a progresivně laděné posluchače toho deska moc nenabízí. Zato sází trumfy díky výraznému a čitelnému projevu, který je na hony vzdálen huhlavému marastu, ve kterém se nedá zorientovat. Ani se nemotáme v hluchých prostorech, které během stárnutí ztratily svůj smysl. Kompozice mají pevnou strukturu, jedou věrně po stanovené dráze a zbytečně neexperimentují. Jistotou je zpěvákův hrdelní kanál, který je dokonale nabroušen a má své místo jak v deathových pasážích, tak v doomových lokalitách, kde roztančí tabulky v oknech a přehluší venkovní nepohodu.

Zaujala mě jedna věc. Když nahlédeme do sestavy, zjistíme, že v každé skladbě byl použit syntezátor. To mě docela překvapilo, protože jsem si až na pár výjimek nějakých umělých zvuků nebo klávesových trylků nevšiml. Většinou jde o slabé atmosférické plošky, které nemají žádný zásadní význam. Výjimkou je snad lehké fantastično ve skladbě Self - Schism, které někomu může znít jako šumivá znělka pohádek z rádia.

The World That Was kdyby nebylo, tak svět zůstane pořád stejný. Ale rád ocením i v podstatě obyčejnou desku, která nijak nevybočuje z řady a plní "jen" roli příjemného společníka. Tohle je ten případ a nemůžu o něm říci špatného slova.