Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Na sklonku listopadu jsem se konečně dočkal a mohu-li mluvit i za jiné, dočkalo se nás mnoho. Finští melancholici Tenhi po pěti letech vydali novou řadovku, pauza to byla dosud nevídaná a pro některé jistě dlouhá. K ukrácení chvíle mohla snad posloužit kompilace Folk Aesthetic, ale přesto od roku 2007 panovalo čekání s občasným zábleskem informace o nahrávání a přípravě nového materiálu. Nová a nyní aktuální deska Saivo byla v krásném studiu Utu s výhledem na jezero nahrávána čtyři roky, což mi v dnešním světě rychlostí, výkonů a spěchu přijde jako věc neuvěřitelná, podivná oáza klidu a míru uprostřed zmatené vřavy. Ale takoví už Tenhi jsou a je taková i jejich hudba. Pokud se chystáte zaposlouchat do nového alba (jakožto i do jakéhokoliv alba předchozího), udělejte si čas, vyčistěte mysl od náplav každodennosti a okolního shonu. Cesta k této hudbě nevede přes sluchátko od mobilu napasované do ucha při ranní cestě do práce, tomuto zážitku sluší večerní stmívání, vůně dobrého čaje či plamen svíčky jiskřící přes sklenku lahodného vína.

Zdá se vám to jako utopie? Možná je na čase přehodnotit pár věci, i když s úklidem bych měl začít u svého vlastního prahu; však jak dlouho jsem se odhodlával sednout s klidnou hlavou k počítači a napsat tuto recenzi?! Vždycky se našlo ono „něco“, něco důležité, něco neodkladné, něco spěchající, dny klouzaly mezi prsty a snaha zachytit je nebo aspoň zpomalit jejich běh byla marná jako život sám. Někdy se tak zdá. Možná právě hudba Tenhi a nová deska Saivo je tím správným soundtrackem, hudbou k filmu zvanému „život“ – je plná melancholie, hudebních fantasií, krásných melodií, pocitů smutku i naděje. Melancholická nálada ovšem převažuje, v jejím podání jsou tito Finové jedineční a jen těžko hledám někoho podobného ... marně a vlastně i zbytečně. Přesto jsem nikdy v minulosti neměl, a ani teď nemám pocit, že by mě hudební poezie této kapely stahovala níž a dusila jakýkoliv závan pozitivního pohledu pod příkrov šedých mraků, pro někoho možná překvapivě tomu bylo vždy naopak. Z desky víc než co jiného cítím harmonii, vyrovnanost a vnitřní klid, schopnost unést a zvládnout život sám o sobě tak, jak to umí příroda, se všemi výhrami i prohrami. Právě inspirace v přírodě a v přirozeném běhu věcí je tou základní esencí, kterou je třeba uchopit, vcítit se do ní a náležitě ji vstřebat. Právě až po odstranění vnějších bariér (ať už je nazveme uspěchaným světem či lidským egem) promluví Tenhi naplno a dojde k pochopení.

Možná si říkáte, o čem že to tady píšu?, jestli o nové desce, o Tenhi jako takových, nebo jestli nejsem mimo úplně. Snad od každého kousek, ale to je z mého pohledu vedlejší. Na nové desce mi Tenhi dávají přesně to, co od nich čekám, na co jsem se těšil a na co jsem u nich zvyklý. Mohl bych srovnávat s předchozí tvorbou, pátrat po tom kterém nástroji, té které aranži, ptát se, proč jejich občasná mohutnost na novince opadla, či skládat statistiku počtu skladeb a hrací doby. Proč bych to ale dělal? Pro mne je důležité pouze a jenom to, že všechny nástroje, všechny ty jednotlivé střípky mozaiky dávají dohromady krásné dílo, skvělou paletu barev a odstínů, které ve mně rezonují ve výborném hudebním zážitku, ke kterému se rád vracím, a který mi nepřijde jako laciná pouťová tretka. Sám se musím podivovat svému nekritickému přístupu, ale někdy prostě nejde jinak, přebírejte, jak umíte.