Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Terra Tenebrosa - The Purging

Terra TenebrosaThe Purging

Victimer30.4.2013
Zdroj: flac
Posloucháno na: PC, KOSS KTX/PRO1
VERDIKT: Jemná evoluce už nepodlomí nohy silou debutu, ale svou hloubkou donutí k pokusům o charakterizování této síly zkoumavým, a opět mnohdy zdrcujícím pohledům zblízka.

 

Nezkoumal bych The Purging, kdyby mě k tomu samo nedonutilo.

 

Je potřeba mít na vědomí jednu, a o to důležitější věc. Terra Tenebrosa jsou momentálně jedním z nejsvéraznějších těles stavějících svůj (post) metalový chlív na ambientních základech s neobyčejnou atmosférou. Existuje ještě pár dalších jmen, které si je možné při podobné charakteristice vybavit, ale výrazná specifika tvorby trojice srocené kolem maskované bytosti slyšící na pseudonym The Cuckoo, hrají kapele natolik do karet, že není nezbytné je na tomto místě vyjmenovávat a snažit se o nějaké srovnání. Vakuum Terra Tenebrosa opět funguje a to je to hlavní. Vnitřní svět magie lunárních světel a apokalyptických vizí, podivně se promenádujících stvoření mezi stromy hlubokého lesa. Špatný sen zbloudilé, pozdně večerní romantice propadlé dvojice, jež nedbala časových proměn a když zahltila kraj tma, nebylo již úniku, jen volné chůze do útrob lesa. Těžko pojmenovat něco, co znovu bodá ostře do podvědomí a navozuje specifickou atmosféru, která za poslední měsíce zanechala nejhlubší možné stopy a trochu poupravila vnímání temnoty v extrémně laděné hudbě jako takové. Ano, tohle je více než slušný argument.

 

Dále popisovat netřeba, stalo se tak při debutním bloudění uvnitř chodeb roztodivných tunelů (The Tunnels). Novinka už nešokuje, ani nemůže a musí se spolehnout na to, že "pouze" silně působí. Je to návrat do metalového mystéria, do představení, které už bylo jednou zahráno a nyní pokračuje druhým dílem. "The Purging" ve skutečnosti funguje jako posunutí debutu všemi směry, kdy nejvíce vyčnívá ten agresivnější (řekněme hardcorovější). Již tak mocné objetí Terra Tenebrosa zde pojímá ještě více prostoru a dbá na postupnou degradaci zažitých kovových klišé, rádoby ponuře se vinoucích ambietních vln a temnoty jako takové vůbec. Tvoří si svou vlastní. Chceme-li vnímat novinku jako dílo progresivnější, tíživěji uchopitelnější, bude to jistě správný přístup, ale pitvat se neustále v tom, jestli kapela jen zopakovala tvar, se kterým přišla na prvotině, nebo jej výrazněji posunula, je námětem k mnoha debatám, jež se budou samozřejmě kus od kusu různit.

 

http://www.echoes-zine.cz/files/editor/Victimer/terra%20tenebrosa%2013.jpg

 

Nezkoumal bych The Purging, kdybych si neustále nalhával, že sebou skoro nic nenese. Jde o doslovné momenty překvapení.

 

Subjekt Victimer slyší posun ve zmíněmém rozložení, již tak nezdravě narostlých ramen kapely, které unesou o něco více, než o dva roky dříve. Pak se teprve dostává na otázku, jestli je tahle nová práce schopna tu předešlou zastínit. Domnívám se, že ano, ale jen v určitých chvílích, kdy se opravdu daří nahrávku poslat hodně hluboko do zeslabující mysli na úkor reality. Zejména druhá polovina desky, kterou považuji za povedenější (což je pravý opak debutu, který mě sundal zejména v začátku), svádí k těmto předpokladům. Celkově jsem ale zatuhl v přesvědčení, že "The Tunnels" ve mně zanechalo takový dojem (byl to skutečný blesk z temného nebe), že jej není možné jen tak zapomenout s novým albem mezi prsty. Tahle dva roky stará záležitost jimi zkrátka jen tak neproteče. "The Purging" prostě rozčesává, prohlubuje a zvýrazňuje děj z debutu a pokouší se jej dostat dál. Snaha je to evidentní, dokonce i velmi zdařilá, místy nabourávající původní dojem, ale nakonec sjednocující hlavní, dozlatova vypečenou, myšlenku - víte co, zkuste si obě desky prohodit a poslechnout v obráceném (avant)gardu... Hm? Jak Terra Tenebrosa ke mně, tak já k nim. Záludně, s absencí krystalicky čistého hledí.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Mr. Dat / 2.7.13 22:10odpovědět

skvělá recenze ! dal bych ale klidně 90% :) divné, že v té hudbě ani při nejlepší snaze nedokážu vidět to co zmiňují ostatní. Všechno to zlo je ve vás , jinak si to nedokážu vysvětlit. Bojíte se sami sebe ? :) nic "zlého" v té hudbě není. It is psychological... :p

Garmfrost / 1.5.13 11:32odpovědět

Tato deska se mě na poprvé vůbec nelíbila. Vůbec! Pak jsem ji dal ještě šanci a nemůžu se jí nabažit. Divnou atmosférou šíleného zla nasáklá hmota s pokřiveným zvukem a hnusným skřípotem na pohled a s parádními melodiemi pod tím jsou přesně to pravé pro mě. Debut, který každý opěvuje, mě teda minul, ale následovníka můžu. Pecka!

Ruadek / 30.4.13 20:07odpovědět

Podruhé a opět se stejným výsledkem - i tentokrát jsem se přesvědčil o tom, že mě jejich hudba naprosto míjí a jediné, co oceňuji, je púsobivá atmosféra, jenž se nedá k ničemu připodobnit. Parta lesních démonů opět vypustila dílo, které nelze následovat protože podobně zvrácenou temnotu a tíseň má potřebu vypouštět jen málokdo. Což je na mě v případě jejich dvou děl sakra moc. Přiznávám se, tohle skutečně nedávám.

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky