Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Textures - Dualism

TexturesDualism

Sorgh20.10.2011
Zdroj: Mp 3 (320 kbps)
Posloucháno na: PC
VERDIKT: Textures nestvořili nic převratného, ale je to sympatická a moderní deska, která si najde mnoho příznivců. Já se spíš dívám trošku jiným směrem.

Holandští Textures jsou letos na scéně už jubilejní desátou sezónu a za tu dobu si získali renomé poctivé a zajímavé kapely. Holandsko vůbec přineslo světu zepár nadějných skupin, ale alespoň v mých očích zůstává tato země krapet pozadu za lídry metalového dění. Textures jsou jedni z těch mála, kteří vystoupili razantně ze stínu Beneluxu a širokými lokty se sebebědomě hlásí o svůj díl slávy na světové scéně. Já se s nimi seznámil na jednom starším Brutalu, bylo to asi v době jejich alba Drawing Circles a od pódia jsem odcházel poctivě zasažen. Pak už jsem si pořídil jejich následující album Silhouetes a nyní s aktuální fošnou Dualism pokračuji ve sledování jejich dráhy. Ne, nepatří mezi moje stoprocentní favority, ale své místo alespoň v elektronické podobě u mě mají. Na jejich novou desku Dualism jsem byl každopádně velmi zvědav.

 

Dle dostupných informací se Textures po vydání Silhouetes museli vypořádat se dvěma personálními změnami a to na pozici mikrofonu a u kláves. Hlavně u vokálu je změna poznat, ale určitě to není krok zpět a kvalita se dále drží velmi vysoko. Celé desce dominuje hluboký a podladěný sound, v úvodu prvního válu mě, nehodného, dokonce napadají kacířské myšlenky na brazilské indiány ze Sepultury. Tyto závany na mě poté zasmrdí ještě v několika okamžicích,  ale je jich jako šafránu. Tu podobnost jsou zřejmě schopny přivodit dravé kytary, dramatický rytmus, dunivá zběsilost.

 

Celá deska je podobně naložena břemeny jako i minulé posvícení. K tomuto podsazenému hluku podpalubí se chytře přimykají kytarové vyhrávky, často akustické z vyšších pater tankeru a pročišťují vydýchaný a těžký vzduch. Jako když sluneční paprsek protne šero sklepa skrz díru v okýnku. Břemeno je na chvíli odlehčeno, nádech a znova do podřepu. Dobrý kontrast, tento „dualism“ mě oslovuje. Hudba je zatěžkaná a místy nervní. Pod povrchem je cítit tlumené erupce, které jen vyčkávají na možnost vylít své bahno na okolní paseku. Představa Stromboli probuzené k životu vůbec není od věci. Kdo neví co Stromboli je, ať si vyhledá na netu a prozatím si představí alespoň syčící papiňák na sporáku.

 

Novic Daniel De Jongh se má za mikrofonem čile k světu, střídá svůj čistý zpěv s nakvašeným řevem a v obou polohách si je jistý v kramflecích. Po několika posleších si přiznávám, že jeho projev je mi drobátko bližší než u jeho předchůdce. V této bohaté koláži se dostává na teskné a jímavé skladby (Reaching Home), které dokáží chytnout za srdce a zarýt se kluboko do podvědomí. Na druhé straně je možno vlastní hlavu propůjčit zručnému barmanovi, aby nám ji odborně protřepal ve zběsilých pasážích mnoha jiných pecek. Těch je valná většina. Celé album je ovšem vedeno spíše pomalejší, ale o to údernější promenádou.

 

Frustrace a vztek na nepoučitelný svět okolo, touha po starých časech, těch před změnou, naděje na spásu a zároveň pádné argumenty proti ní, o tom všem tahle deska může být. Myšlenky a představy  mohou vyděsit, u nevyzrálých jedinců vyvolat depresy a gesta marnosti. Ale dnes je možno vzít si na depku tabletku, prosím, tady je. V moči ji potom vypustíš zpět do vodního kolotoče, účinné látky se nakonec rozplynou v nedaleké řece a dáš tak přírodě další herdu pod pás. Tříoká ryba, vivat Springfield!  Koloběh a cyklus. Kruh, ve kterém jsme se sami uzavřeli. Ale je to asi nezbytná daň za naše schopnosti a inteligenci.  

 

Nejsou to veselé úvahy, ale reálné a připomínající: „nezapoměň“. Všecho má svůj rub i líc, pravou a levou, svět je zkrátka duální. A tak se lze dívat i na toto album, ber či nechej být.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Ruadek / 1.7.20 8:31

Tak tady nesouhlasím, ačkoli bych tak po 5 štacích s deskou došel k podobnému verdiktu. Tohle chce trochu jiný přístup, vysrat se na to, že to byla metalová kapela a brát ji jinak. Mě je docela jedno, že přestali být metaloví, což je první krok k lepšímu uchopení desky. Samosebou je každého věc jak to pobere, úplně bych to ale nesmetl ze stolu. Ty skladby nejsou vůbec špatný, kluci teď hrají svou podobu Katatonie a dejme tomu staré školy gotického rocku. A v těch skladbách je všechno to koření, co tam bývalo. Kapele upřímně držím palec, protože se na ni docela valí kritika, bohužel většinou mířená právě na to, že "už neznějí metalově". Anathema se kdysi také rozhodla znít jinak a vydala Eternity. Mylím si, že Vincent v té době podával ještě o fous horší pěvecký výkon než zpěvák SOTM a postupně se vyzpíval fakt parádně. Nechal bych tuhle desku uzrát, odhodil předsudky a srovnal si to pořádně se vzory, od kterých se pánové snaží učit. Zatím tak 65%

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky