Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Požitkář, bavič rozdávající svou soukromou celosvětovou zásobu energie na potkání plnými hrstmi všem, kdo byť jen jedním uchem, koutkem oka či štěpem chuťové buňky zavadí o některou z jeho životních lásek. Skladatel s neopakovatelným citem pro atmosféru, gradaci, vzletnou melodii lapenou uvnitř pevné, avšak vzdušné sítě osobních zpovědí, z nichž v zádech bolestivě mrazí a u srdce podivným způsobem příjemně pálí. Majitel hlasu, jenž láme stromy i hojí otevřené rány zároveň. Dámy a pánové, pan Greg Dulli v doprovodu své družiny, která v devadesátých letech položila na lopatky nejednoho příznivce alternativně rockové líhně a trvale se zapsala do myslí i srdcí zástupů svých věrných, se po šestnácti letech vrací na scénu s novým albem.

I když hovořit o návratu v pravém slova smyslu tentokrát zavání minimálně šířením poněkud matoucích, nepřesných a zavádějících informací. Greg v časech hibernace Afghan Whigs rozhodně nezahálel a své hudební cítění prezentoval po boku rozličné plejády muzikantů prakticky bez jakéhokoliv hmatatelného prodlení, přičemž kurz nastavený prvním počinem Twillight Singers vstříc otevřenému experimentování, touze po objevování čerstvého a neoposlouchaného postupně nechával stále častěji bez trvalého dozoru a nezbytných korekcí na pospas své přirozenosti až do okamžiku, kdy se kruh pomalu a nenásilně opět uzavírá. Novinka "Do to the Beast" tak bez sebemenších rozpaků naprosto samozřejmě navazuje na vynikající, hitově uvolněné "1965", avšak éra Twilight Singers završená jejich suverénně nejlepší deskou "Dynamite Steps" i spolupráce s Dulliho mlčenlivým pokrevním bratrem a jediným přímým soupeřem v produkci charismatu na jednotku slova a pohledu do očí, Markem Laneganem, poskytují čerstvému materiálu kýžený punc neotřelosti, svěžesti a elektrizujícího napětí.

Ano, zásadní počiny, jež kdysi pomáhaly spoluutvářet scénu a bořit mýty, Afghan Whigs již nikdy nezopakují ... a také k tomu není jediný důvod. Minulost nechme spát. Greg Dulli ušel dlouhou cestu od vzpurného, klackovitého hejska až k elegánovi ve skvěle padnoucím obleku, který moc dobře ví, jak rozličně voní a chutná život. Jen hrstka muzikantů dokáže vtisknout svému dílu to nejdůležitější, co je oním zásadním rozdílem mezi dobrou a skvělou nahrávkou, tedy sebe sama. Greg Dulli je v tomto mistr a "Do to the Beast" není výjimkou potvrzující pravidlo. Žádné pracné, sáhodlouhé přemlouvání ani utváření dostatečně uhlazeného prostoru pro podbízivou líbivost. Afghan Whigs nic podobného nemají zapotřebí. I po tolika letech jsou v každém momentu stejně uvěřitelní a poutaví. Onen všudypřítomný, hořce sladký nádech radostí i proher má stále své neopakovatelné, mámivé kouzlo ... a podlehnout je tak snadné...