Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
The Beast Of Apocalypse - Henosis

The Beast Of ApocalypseHenosis

Jirka D.19.5.2011
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: PC
VERDIKT: Máte-li občas chuť prožít závěr dne jinak, než jak máte ve zvyku, netradičně a tajemně, tuhle desku doporučuju. Hudební tryzna, soundtrack k Dantovu Peklu, jen to nepřežeňte.

Po prvním poslechu téhle desky jsem byl přesvědčen, že byl poslechem zároveň posledním. The Beast Of The Apocalypse jsou jedním z dárečků, kterými mě sem tam častuje Míra a na vysvětlenou musím uvést, že mi album Henosis podstrčil dřív, než je sám stačil poslechnout. Nejsem nadšeným příznivcem temného okultního mystického black metalu, kteréžto žánrové zařazení jsem našel někde na webu a tak už to vypadalo, že se tahle holandská dvojice u mě nijak neohřeje. Přesto jsem se zaposlouchal už vícekrát a nakonec si říkám, že by nebylo na škodu se zmínit alespoň formou minirecenze.

 

Henosis je temná mše se všemi následky, které k ní patří. Hluboce podladěné tóny, valivé kytary, temná atmosféra, zvířecí řev naladěný od vysokých skřeků až po hluboký ryk připomínající slona v říji. Vše ubíhající v rychlém sledu s občasným zpomalením, prohloubením tajemné atmosféry a opětným probuzením démona zla a chvátáním vpřed. Vše zahaleno do podivné a záludné aury, která přitahuje, pohlcuje a láká neopatrné. Monotónní opakování stejných riffů a postupů způsobuje lehký trans ... u téhle hudby není potřeba soustředit všechny síly a hledat muzikantské finesy, tady se stačí zaposlouchat, nechat se pohltit a vydat se na nebezpečný výlet do hlubin okultismu a odvrácených stran lidského nitra.

 

Nejlepší okamžiky se hledají těžce, album hodně splývá v jeden mohutný celek, kde po vzoru dětské hry „najdi pět rozdílů“ budete chvíli hledat ... a možná jich pět najdete. Titulní Henosis není vůbec špatná, rytmická a chytlavá. Jinak je album zprudka rozjetý buldozer, který před sebou hrne všechno a všechny.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky