Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
The Book - Forgotten Art of Old

The BookForgotten Art of Old

Garmfrost22.7.2022
Zdroj: bandcamp
Posloucháno na: všem možném
VERDIKT: Forgotten Art of Old je symbiózou heroického heavy metalu, temných nálad a melancholicky trýznivého přemýšlení...

Relativně nový projekt, brněnské The Book, není potřeba sáhodlouze představovat. Za krátký čas se o nové skupince lidí ze všech možných i nemožných kapel jako Depths Above, Averze a ex- Tears of Styrbjørn, Inferno nebo Žrec (atd.) mluví docela dost. Při výčtu kapel a projektů, ve kterých kluci účinkují/ovali, by jeden očekával black, pagan/folk nebo jejich mísení. Trojice – Torham, Sarapis s Dragulem přizvali do týmu mně dříve neznámého pěvce slyšícího na jméno Forneus, a vytasili se epickým heavy metalem. Každý v jejich muzice slyší něco jiného. Přítomny jsou jak blackové ostny, tak pohanství. Nejvýraznějším prvkem je ale klasický hard'n'heavy s klenutým vokálem. To pitvání jsem si dovolil zejména proto, že různě po internetu slyším přirovnávání Forgotten Art of Old k Root, Cales nebo dokonce k Moonspell. Přemýšlím proč. Láska The Book ke starému hejvíku, hard rocku, potažmo k prastarému doomu (v kytarových vyhrávkách) je doslova hmatatelná. Což je sound naprosto odlišný směřování a podstatě zmíněných ikon.

 

book

 

Dlouhohrající prvotina Forgotten Art of Old navazuje na loňské EP Sculptures of the Gods, jehož obě skladby nalezneme i na debutu. Ovšem se zajímavějším zvukem. Díky tomu lépe zní, působí daleko pompézněji a vyniknou detaily, díky kterým je jejich poslech daleko působivější. Přitom jsou takřka stejné. Album zdobí atmosférický obal s logem od frontmana Depths Above. Nálada motivu se zahalenými postavami u jakéhosi portálu nebo oltáře mi evokuje fantasy filmy s heroickými a svalnatými hrdiny osmdesátých let. Myšleno v dobrém fanouškem těchto dávných pecek.

 

Album otevírá jedna z nejvýraznějších skladeb Serpent Baron. Byl dobrý nápad umístit ji na začátek. Představí se v ní většina odstínů nahrávky. Tím nechci říct, že po ní už nepřijde žádné překvápko. Například Sculptures of the Gods je solidní nářez a dravá předělávka Man of Iron se The Book opravdu povedla. Kapela se akustické perličce podívala na zoubek vskutku svébytně. Zachovali původní atmosféru, dodali ostré lokty, razanci a výsledek by možná překvapil i samotného Quorthona. Baví mě závěr Sacrificer. Přidám se do zástupu přirovnávačů. Já tam v kytarách slyším přes všechny ty Sabathy, Manowary nebo Candlemassy také staré Paradise Lost. Jen chvilku, ale slyším. Kluci, nezlobte se. Hehe. V sólových kytarách cítím i odkazy ke starým Rotting Christ, což je úplně vedle, ale kdesi ve vnitřní podstatě kytarového melancholického trýznění jsou Brňáci blízko řecké temné bolesti. Za pozornost stojí i mystická Ancient Steel, ve které se vystřídají šamanské vokály, growl, dark, death i heavy metal. Dobrá práce! A závěr patřící Master of the Dawn zaslouží potlesk. Opět parádní kytarový rozjezd naladí posluchače, aby se vzápětí rozpohyboval v mosh pitu. Skladba umí svižně uhánět, nořit se do melancholického oparu i rozloučit se s posluchačem tak, aby měl chuť si desku pustit znovu. I Forneus zde zpívá moc pěkně. Tady se mi líbí.

 

Sympatická je délka desky, díky níž zní příjemně svěže. Nestačí nudit. Přiznám se, že mám problém se zpěvem, který mi moc nesedí. Zpívá dobře. Ladí mu to a má slušný rozsah. Forneus se nebojí growlu, nejpřirozeněji mi zní v hlubších polohách. Tam umí vymyslet příjemně chytlavé linky. Většinu času zpívá pro mě fádním způsobem s pokusy o vibrato. Bez šťávy a osobité barvy, díky čemuž by se vyloupl z masy průměrných vyzpívaných, leč nepřínosných pěvců. Nerad bych jej hodnotil nic neříkajícím – na tuzemské poměry dobrý. Je pravdou, že mnoho kvalitních pěvců oplývajících silnými hlasy v naší malé zemi není. Takže asi dobrý. Dickinson to není, no. Haha. Dojem z desky nese nejvýrazněji na svých bedrech Torhamova kytara. Ta je neskutečně parádní. A za Torhamem hned v závěsu exceluje rytmická sekce Sarapis s Dragulem.

 

 

Kdo čekal míň, čekal marně. Kluci staré džísky nikdy neschovali, jsou upřímní. Žádná faleš a touha vézt se na nějaké módní retro vlně. Řemeslo umí podat zručností starých veteránů, kterými i přes svoje mládí samozřejmě nějaký pátek jsou. Doneslo se mi, že pilně pracují na nových skladbách, nezbývá tedy, než se těšit na výsledek jejich snažení…


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Jan / 13.8.20 13:03

Říkal jsem si, že napíšu odezvu nějak komplexně v jednom odstavci, ale těch bodů k vašemu výtvoru je tolik, že půjdu krok za krokem: "Její indie podání mělo své kouzlo" - mám pocit, že tohle může říct jenom člověk, který buď indie vůbec neposlouchá (a neví tak, jak zní ten žánr udělaný kvalitně), nebo nemá ponětí jak vůbec funguje hudba samotná (neboť její "indie podání" má hrozivé nedostatky ve struktuře hudby samotné, nehledě na žánr). "Bruun cítí silné kořeny svého původu i v dnešní době" - tohle nemůžete vědět, samotný fakt, že se prezentuje "étericky" a "tradičně" neznamená, že to opravdu takhle cítí. Pak si navíc protiřečíte, když uvádíte, že album vzniklo na základě popularity streamované hudby - což dává na srozuměnou, že jde o kalkul. "...že chtěla vyjádřit všechny aspekty hněvu, které ze sebe potřebovala dostat" - KDE, ptám se, KDE cítíte na jejích předchozích albech emoci hněvu?! KDE? Alba jsou éterická, jemná (všichni to tak popisují koneckonců), Myrkur nikdy nepředávala nějakou zlost nebo hněv, tady se buď nezamýšlíte nad tím, co jste právě napsal, nebo jednoduše lžete, aby to sloužilo vašemu narativu. "sypačky v Gladiatrix, která duní v tolika rovinách, až se točí palice" - o jakých sypačkách je řeč?! Gladiatrix má přesně 2 roviny (sloku a refrén) a žádné sypačky v té skladbě nejsou, buď opět lžete, nebo dobromyslně zapomínáte (nebo máte nějaké zvláštní chápání termínu "sypačky" a směšně nízké požadavky na hudbu) "Folkesange je čistě folková deska zahraná na tradiční nástroje" - takže klavír, který zmiňujete v závěru, je pro vás také severský tradiční nástroj? A umělé efekty (echo apod.) jsou pro vás také známkou tradičnosti? "Její verze si vysloužila 50 tisíc „like“, což je velmi hodně „followers“ a Amalie si to velmi dobře uvědomuje." - ano, takže nakolik jde o její citové založení (pohanské nebo nějaké podobné, o kterém vy mluvíte na začátku a přitom nemůžete mít ponětí jak je citově založená) a nakolik o kalkul a snahu se svézt na zrovna populární vlně internetové kultury? "47 minut desky je příjemným výletem do čistě folklórního světa" - nemáte ponětí o tom, co je folklor, nikdy jste se nejspíš nezajímal o to, co to je, takže tohle slovo ve vaší větě je vyloženě směšné. Folkesange NENÍ folklor, milý kolego. Folkesange je poměrně nekompetentně vytvořený produkt, který odpovídá na hype na netu (severská kultura je momentálně in). Nejenže máte v recenzi vyložené nepravdy, dohady a pseudopoetické kecy ("kompletně prostoupená bytostí Myrkur", "Jako by zbytek krajiny pomalu zapadal sněhem a poslední světlo uhaslo", celý poslední odstavec apod.), ale zároveň se o samotné hudbě vlastně nevyjadřujete. Struktura všech písní na albu je jednoduchá až hanba (opakování refrén-sloka), melodie mají jen několik málo tónů a jsou pozvolné, aby to nebylo moc náročné (a i přesto tvrdíte, že Amalie vykazuje talent, což je naprosto směšné, myslím, že na žádný tradiční nástroj nehrajete). Tyhle věci jste opravdu neslyšel, pane kolego? A tak by se dalo pokračovat mnohem déle. Nevím, jestli to všechno je nějaké vaše nevinné bloudění v temnotě folku (který asi moc neznáte), nedostatek snahy napsat kvalitní text, nebo záměrná snaha oblbnout čtenáře vašeho zinu, že Folkesange je úžasná věc, protože jste to řekl VY. A možná, že všechno dohromady? Úroveň "hudební publicistiky" je fakt mizerná.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky